Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Tak si tak říkám, zdali je tahle "fráze" pravdivá?
Uvidíme, můžeme se na to v následujících čtyř hodinách podívat společně s mým srdcem a mou hlavou, což věřte nevěřte, jsou v některých okamžicích ti největší nepřátelé na palubě mého já!

Když už jsme u těch přátel, je správné mít přátelé a věřit jim, abychom v momentě, kdy nás zklamou, byli my ti smutní? Srdce mi říká jasně, že věřit v přátelství je silnější než samotná víra v boha. Mít po boku někoho, na kom nejsme v životě závislí, netrávíme s ním hezké chvilky v soukromí, a přesto je to pro nás osoba k životu tak potřebná, protože nebýt jí, neměli bychom komu říkat své kouzelné zážitky, své názory, své pocity, své soukromí! Ale ani to není v životě zadarmo, to samé očekává ta osoba od nás - pozornost, víru, obětování, toleranci a hlavně přátelskou lásku... Jenže je tady druhá strana mince, a to hlava, která přemýšlí jinak než srdce, jinak vidí tyhle věci, jinak si klade otázky.

Naposledy se ptala, zdali má cenu investovat tolik citů do přátelství a lásky? Dokonce si sama odpověděla a řekla přesvědčivě: "Ne, to vážně nemá! Čím více citů investuješ, tím víc budeš časem zklamán."

Myslíte si, že milovat je správné? Opět se nabízí dvě odpovědi. Srdce mi říká, že milovat je pro něj samotné úplně všechno, je to pocit, kvůli němuž chce žít věčně. Je to pocit, kvůli kterému má cenu se těšit na každičký den v životě! Hlava vidí opět vše naruby. Milovat je pro něj pouhá fráze. Tak jako zamilované srdce by chtělo žít věčně, naopak hlava by chtěla poznat reinkarnaci, přičemž by doufala, že se objeví v mnohem krásnějším, čistějším a hlavně spravedlivějším světě, než je tenhle špinavý a prožraný špatnými lidmi až k základům.
Ptá se, jak může někdo milovat v tomhle světě, stačí zvednout hlavu a podívat se kolem, vy to snad nevidíte!? Je to tady samá zlost, samé úplatky, samá špína, samí špatní lidi, samá nenávist!
Srdce namítá, nenávist je přítěž, je tady spoustu krásy, kvůli které má cenu tady být, tady žít!

"Jen si vylez hlavičko ještě výše, nebuď tam dole ve stínu, ať vidíš i ty krásy toho světa, ať vidíš ty kouzelné prosluněné krajiny, ať vidíš v zimě třpytící se sníh na vrcholcích hor, ať vidíš v noci hvězdnou oblohu plnou světelných nadějí, ať vidíš lidi jako celek, který se umí domluvit, ať vidíš lidi těšící se do práce, ať vidíš hrající si děti na hřišti, ať vidíš procházet se zamilovaný pár v parku, ať vidíš sám sebe, jako něco, co je součástí téhle krásy! Věř mi, hlavo, že mám v tomhle pravdu. Jen si ty krásy tady musíš umět najít... Nauč se věřit! Nauč se milovat! Doufej v naději!"

Zamyšlené hlavě proběhlo hlavou spousty otázek, ale zeptala se jen na pár z nich. "Ty opravdu tak věříš? Ty opravdu tak miluješ? Ty opravdu doufáš v naději?" Srdce odpovědělo bez rozvahy: "Ano!" Hlava na to reaguje. "A zklamalo ses, 'srdíčko mé milované', někdy v těchto věcech, co mi tady říkáš!? Upřímně..."
Srdce dlouho přemýšlí jak zareagovat. Ale potom prohlásí: "Víš, hlavičko, ono je to všechno tak nějak propojené navzájem. Tyhle věci, každá s každou blízce souvisí, netvrdím, že jsem nebyl nikdy zklamaný, určitě byla hlušší místa v životě, kdy převládal smutek a já si říkal dej tomu čas, ten všechno spraví, a věř nebo ne, spravil. A bylo zase fajn... Ale jde o celkový pocit ze života, nikdy není nic dokonalé, ale měli bychom se snažit, aby to aspoň k dokonalosti bylo nasměrováno a pracovat na tom, aby se jí to co nejvíce přibližovalo."
"To je sice hezké," odkývala hlava, "ale všechno navzájem propojené, jak to myslíš? Pokud doufáš v lásku, miluješ! Pokud miluješ, má život smysl! Pokud věříš, musíš umět milovat! Pokud pro to děláš vše, nemůžeš být zklamán! Tak to prostě funguje..." Hlava se zamyslí a dodá: "A platí to i naopak, co když nevěřím, co když pro to nedělám vše, budu zklamaná?"
"Ano, budeš, přesně tak. Pokud se budeš dívat na vše s takovou nenávistí, nikdy nepoznáš tu krásu, o které ti tady říkám - a jak sis sama odpověděla už v otázce, budeš zklamaná..."
"Jak zklamaná, já v city nevěřím, od toho tady jsi ty, srdíčko. Já můžu dělat cokoliv špatně, a stejně smutná nebudu... To je ironie, co? Ale neboj, srdíčko, jsem hlavička, mám rozum, a tak vím, co je na místě a co je naopak nevhodné ve vztahu s tebou. I když máme spoustu jiných názorů na věc, na tohle téma nám to může být jedno. S tím ať už se popere on! Život je boj, tak ať bojuje, ať si vybere v každé životní situaci jiný nástroj k bitvě; ať už mě, chytrou hlavu pokrytou krátkými blonďatými vlasy, nebo tebe, tak spravedlivé a moudré srdíčko, ukryto pod levou plíci."

'No, a tady to vidíte,' přemýšlím. 'Zamyslel jsem se někdy nad sebou tímhle způsobem?'
Řekl bych že asi ne. Nikdy bych asi nevystihl můj charakter a moje niterní záležitosti, touhy a přání. Nebýt této úvahy...
Děkuji autorovi tématu!

Možná se teď ještě nabízí jedna otázka: "Jak můžu žít takhle, když můj rozdvojený charakter zastoupen v této úvaze hlavou a srdcem je tak odlišný?"
Řeknu vám jak! "Skvěle, miluji svůj život! Jsem nadšený z každé vteřiny, kterou na tomhle 'nevěřícím', 'nemilujícím' a 'nedoufajícím' světě plného zklamání můžu trávit..."