Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Člověk stále tápe v temnotách a odjakživa se snaží nalézt odpověď. Přesněji řečeno hledá jinou odpověď, než kterou má přímo před očima, snaží se vyvrátit důkazy, jen aby nemusel uvěřit. Uvěřit čemu? Vědě, zkušenostem a celkově vzato věcem, na které se bojí jen pomyslet.
Když se vyloupne na svět nový človíček, čeká ho pravděpodobně několik desítek let nepřetržitého učení, radostí, trápení - zkrátka života. Ale jak se blíží do finále, snaží se najít NĚCO. To NĚCO má být jistota, že jeho život neskončí posledním vydechnutím v tomto světě. Proto si človíček po vzoru mnoha dalších lidiček, se kterými prožil svoje radosti i strasti, vymyslí duši. No, a má duši. Co ale s ní? Z nedostatku jiné inspirace, vzpomene si na řešení ostatních "nevysvětlitelných" jevů – boha. Podle představ a nápadů svého okolí a takzvaných proroků mu vymyslí to nejvhodnější jméno, nebo mu začne říkat Ty-víš-kdo (ne, teď nemám na mysli Voldemorta), případně mu přisoudí prostě jen velké B. Teď už má duši, boha, ale kde mají přebývat? Človíček sní o nebi a neví nic o podzemí. Viděl pouze, jak se z hlubin země valí oheň, a připadalo mu to ďábelské. Proto tam pro výstrahu pošle duše zlobivých spoluobčánků a nebo rovnou pro nedostatek jiného místa tam Chárón převeze všechny dušičky, které neskončily u vodníka v hrnečcích. No a pak je tu nebe. Království ptáků a nedosažitelný sen. Tam umístí bohy nebo (B)boha, kterého obklopí dobře živenými andělíčky - pomocníčky a dušičkami lidiček, jejichž bílé šatičky hříchy nezbarvily na černo. Teď už mají to NĚCO. Mají jistotu, kterou si paradoxně nejsou přespříliš jistí. Už se ale fanaticky nebojí smrti, ale obávají se umírání a soudu. Ano, soudu – někdo přece musí rozhodnout, jestli ty zašedlé šatičky jsou bílé nebo černé. Vždycky jsou zašedlé, někdy méně, jindy více...
Paradoxní je, že když vidí človíček umírat svého pejska, opláče ho, protože zemřel. Nemá žádného psího bůžka obklopeného pudlíčky s mašličkami na hlavičce a hlavně nemá dušičku. Proto prostě tiše skoná a žádné potom už neexistuje. O něco později umře človíčkovi babička. Babička má duši a bude proto na něj navždy, tedy než se človíček k ní připojí, shlížet z nebes a kontrolovat každý jeho krůček. Človíček jí opláče a po čase jde život dál, protože na nikoho nečeká. Když mu pak ale zemře žalem nad ztrátou babičky i dědeček, začne na zármutek stonat i človíček. Na svou víru v tuto chvíli kupodivu zapomene. Nevzpomene si na šaška ani na Olivii, dva blázny, kteří byli přesvědčeni o svém bláznovství navzájem, a zároveň jimi nebyli. Protože "ví", že babička i dědeček se mají mnohem lépe tam, kde jsou, než u něj na zemi, smutní tedy ze sobectví. Ano, ze sobectví, protože si tak ostatní lidičkové zvykli říkat myšlení sami na sebe, přestože tomuto smutnění se tento název vyhýbá.
Novalis se viděl jako postava kráčející životem bez šance na štěstí, protože to, v čem viděl zdroj svého štěstí, se mu v náboženském pojetí vzdálilo na desítky let. Z křesťanství čerpal sílu jít dál, protože díky náboženství před sebou viděl stále pevný cíl. Stal se tím človíčkem, který bezpečně věří v posmrtné shledání, a zatímco ve dne skuhral nad životem a nepřízní osudu, v noci se ve svých snech ztotožňoval s Ježíšem. Svůj kříž si táhl od Sofiiny smrti až do té své a jeho vzkříšením mělo být setkání s ní. Človíček, jemuž smrt přišla jako začátek života.