Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Náš život je plný hledání. Pořád hledáme, toužíme si splnit naše sny, najít si vysněnou práci a být po celý život spokojeni. Po čem ale toužíme nejvíc? Co je pro nás fundamentální? Podle většiny je to láska. Myslíme si, že si do života najdeme někoho dokonalého, někoho, kdo bude splňovat naše představy, někoho, kdo nás bude milovat, chápat nás a podporovat v tom, co chceme. Člověka, vedle něhož se budeme denně probouzet a usínat. Člověka, jehož budeme nosit v srdci.

Otázkou ovšem je, jestli je to vůbec možné. Existuje v našem velkém světě někdo přímo pro nás? Někdo, kdo se k nám dokonale hodí? Můžeme být vůbec stvořeni jeden pro druhého? Co když si někoho najdeme, kdo nám bude téměř vyhovovat, avšak v pouhé jedné věci nikoliv? Máme vztah zahodit a hledat si někoho víc dokonalého?
Někdo to udělá, jiný ne. Zastávám názor, že víc než láska je ve vztahu důležitá tolerance, přizpůsobování se a vytrvalost. Ovšem ne každý to dokáže, což způsobuje čím dál víc rozpadlých vztahů.

V dnešní době se lásce moc nedaří. Máme strach hledat nové vztahy, bojíme se, že zůstaneme sami. A tak většinou setrváme ve vztahu, kde jsme nešťastni jen proto, abychom nebyli sami. Raději se trápíme, než abychom někoho opustili a začali si hledat někoho nového, s kým bychom mohli být šťastni. Všechny začátky jsou krásné, máme nasazené pomyslné růžové brýle, vidíme jen to dobré, nevnímáme chyby. Postupem času se rozplynou a vnímáme vše, každou maličkost, která nám začne vadit a kterou nejsme schopni překousnout.
Milovat není lehké. Samozřejmě je lehké milovat jeho nebo její ohleduplnost, smysl pro humor, úsměv, talent nebo touhu. Ale co žárlivost, náladovost a urážlivost?
Musíme se přizpůsobit a začít tolerovat nedostatky, což je pro nás často nejtěžší věc na celém vztahu. A potom jsme tady my. Snažíme se potlačovat své chyby, často se jenom přetvařujeme, abychom tomu druhému dokázali, jak jsme dokonalí a bezchybní a jak si zasloužíme jeho lásku. Je ale dobré, abychom zapřeli sami sebe a to, jací jsme? Naši hrdost a úctu? Jsme to tedy stále my? Co z nás zbylo? Na co hrajeme a proč nejsme takoví, jací doopravdy jsme? Jednou vstaneme, podíváme se do zrcadla a spatříme sami sebe utrápené a neschopné se pohnout dál.
Děláme se silnými, i když jimi nejsme, děláme se bezchybnými, i když sami známe naše chyby i nedostatky a překrýváme naši pravou osobnost. A tak nás lidé začnou milovat za to, čím ve skutečnosti nejsme. Za přelud, jímž se chráníme, abychom neukazovali naši slabost. Nebuďme takoví, buďme odvážní a ukazujme světu, jací jsme a mějme sílu najít si lásku do života. Nikdy v tom nejsme a nebudeme sami!