Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1. Výběr
2. Rodiče
3. Pocity
4. Láska
5. Přátelství
6. Vlastní shrnutí

Při zamyšlení nad tímto tématem mě napadají tisíce námětů, o kterých mohu psát, ať už se jedná o nenávist a lásku k člověku, rodnému místu, škole, životu, sobě samému... Samozřejmě mě nejvíce zaujaly pocity k člověku. Říká se, že člověka, kterého jednou milujeme, nemůžeme nenávidět, ale osobně si myslím, že to není pravda.

Je důležité si uvědomit, že mezilidské vztahy nejsou vůbec jednoduché. Už malé dítě ví o svém vztahu k rodičům. Jsou to lidé, kteří mu všechno dají a obětují se pro něj. Ví, že u nich najde lásku, kterou potřebuje do života. Postupem času roste a najednou mu připadají jeho vlastní rodiče "divní". Nechtějí ho nikam pouštět, zakazují mu kamarádit se s určitým člověkem a najednou si uvědomí, že je nenávidí. Je to ale opravdu ta pravá nenávist? Zřejmě ne. Ten vztek, co mají, přejde a je zase na nějakou dobu klid. Pak se objeví zase něco nového a celý koloběh se ustavičně opakuje. Ale dokážeme se vlastně někdy vcítit do kůže rodičů? Řekla bych, že v ten daný moment, kdy se to všechno děje, jsou nám úplně ukradení, ale později, když se nám vše rozleží v hlavě, tak si třeba uvědomíme svoji vlastní chybu. Opravdově to pocítíme, až budeme sami rodiči.

Nejhorší co může být je to, když se jeden z rodičů ztratí, ať už z jakéhokoliv důvodu. V mém případě to byla smrt otce. Letos už to budou čtyři roky, ale mně to připadá jako by to bylo včera. Jen když si na to vzpomenu, tak se mi vrátí všechny pocity. Úzkost, která mě svírá, pláč, který mi pomáhá a mnoho dalších. Sami v sobě si uvědomíte tu samotu. Člověk, který tu včera byl, už tu dnes není. Tolik věcí byste mu najednou chtěli říct, ale už je pozdě. Pořád čekáte, že ho doma potkáte, ucítíte jeho vůni, uvidíte jeho úsměv, ale to už se nevrátí. Říkáte si, jak je to nespravedlivé, že zrovna vám se něco takového stalo. Ničemu nerozumíte, obviňujete se, že jste se k němu měli chovat lépe. Prostě v jednu chvíli nenávidíte sami sebe. Dá se říct, že je ve vás úplný "chaos" pocitů. Potřebujete mít vedle sebe někoho, kdo vám aspoň trochu rozumí. Pokud nikdo takový není, tak je lepší vyhledat odbornou pomoc. Z vlastní zkušenosti vím, že to není nic hrozného, za co bych se měla stydět. Jednoduše jsem se nedokázala vyrovnat se svým osudem, a tak jsem navštívila lékaře. Je to osoba, kterou vůbec neznáte. Vykládáte jí všechno, co vás potkalo a vidíte, že vás opravdu poslouchá. Z ničeho nic vám dá takovou otázku, kterou se zavrtá až pod kůži. "Trefí" se do toho nejbolestivějšího bodu a ve vás se najednou probudí všechny smysly. Cítíte jen uvolnění a slzy, které stékají po tváři. Odcházíte s pocity, že jste ještě víc zmatenější, než když jste přišli. Po delší době je vám mnohem lépe a cítíte, že v tom nejste sami. Až poté si uvědomíte, že to tak asi mělo být. Nejlepším lékařem je čas. Ten zahojí všechny fyzické rány, ale ty duševní jsou pořád ve vás a na ty nikdy nezapomenete. Přála bych si, aby takových citových problémů měli mladí lidé co nejméně, ale bohužel nemám takovou moc, abych je mohla ovlivnit. Nikdo ji nemá. Je to prostě osud.

Pocity, které trápí mladou generaci, nejsou jen takového charakteru. Můžou být i z jiného soudku. Například když se člověk zamiluje. Zamilovanost je krásná, ale slepá. Všechno vidíme přes ty známe "růžové brýle" a neuvědomujeme si zápory, které náš "milý" má. Pak je zkrat a krutá bolest z rozchodu. Nějakou dobu v nás převažují negativní pocity, které se později rozplynou. Takové "románky" si určitě prožil každý. Když pak příjde ta opravdová zamilovanost, která přestoupí do lásky, tak to je úplně o něčem jiném. Cítíte jen štěstí, které vás provází. Partner je tou nejdůležitější osobou, pro kterou byste udělali všechno. Samozřejmě se ukážou i nějaké hádky, ale i ty se dají překonat, když se chce. Už v brzkých letech si představujeme, jak by měl vypadat vysněný partner, co by měl dělat a nedělat. Během života se většinou všechny hodnoty mění. Díváme se na ně úplně z jiného pohledu. Co bylo pro nás dřív důležité, tak je nyní zanedbatelné a naopak. Láska je z mého pohledu především o kompromisech a vstřícnosti.

Existuje i jiný druh lásky, a to lásky přátelské. Jsou to zvláštní a ojedinělé pocity. Někteří lidé si to ani neuvědomují, že něco takového je. Dívám se na to z hlediska, že jednou jste někoho opravdu milovali, ale nevyšlo vám to ať už z jakékoliv příčiny. Přemýšlíte, co bude dál, jak se k sobě budete chovat, abyste si vzájemně neubližovali. Samozřejmě musí uplynou nějaký čas, aby se rány zahojily. Později se normálně setkáváte, bavíte a právě o tom je z mého pohledu tato láska. Jsou to zase úplně jiné citové problémy. Ty můžeme mít i při obyčejném přátelství. Člověk má hned několik přátel. Někteří jsou blízcí, jiní zase tak ne a ostatní jsou třeba jen známí. Alespoň jedenkrát za život potkáme toho nejlepšího přítele. Záleží na nás, jestli si ho dokážeme udržet. Stává se, že po několikaletém přátelství se najde věc, která přátele "na život a na smrt" rozdělí. Po čase se setkají a uvědomí si vlastní chybu. Jenže ten čas, který se spolu nebavili už nevrátí, ať se snaží sebevíc.

Závěrem bych chtěla říci, že nenávidět a milovat můžeme kohokoliv i cokoliv. Pocity a city, které nás v průběhu života "zasáhly" si se sebou vezmeme opravdu až do hrobu.