Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Občas mám pocit, že sem nepatřím. Bloudím světem plným veselících se lidí, ale přitom nevidím důvod jejich štěstí.

Myslím, že štěstí je opravdový dar, který nám byl dán shůry. Mohli bychom mluvit o pokladu, jenž je zapečetěn v truhličce, kterou do svého těla ukryl někdo jiný, a my máme zjistit, jak se k ní dostat.

Přijde mi, že spoustu lidí tohle štěstí nenašlo, ale stále se veselí. Kdykoli se na ně podívám, vidím úsměv od ucha k uchu, který skrývá více než zdi kamenného domu. To já asi nedokáži. Vím, kde se můj poklad skryl...

Asi to bude znít jako klišé z každého druhého amerického filmu, ale já ho stejně musím použít. Mým největším pokladem je láska, kterou jsem objevila v krásných hnědých očích, co na mě hleděly s úctou, zájmem a důvěrou. I když tohle už nemám, těch chvil si vážním asi ze všech nejvíc.

Každý, kdo někdy zjistil, kde se skrývá jeho poklad, ať už nemateriální či fyzický, se o něj alespoň jednou pokusil zabojovat. A pokud může, vrátí se do míst, kde se nacházel. Otázkou však zůstává, zda ten poklad zůstane tam, kde jsme jej opustili.

Můj poklad jde ruku v ruce se štěstím a láskou, nechám ho ale kráčet dál, jeho kroky by stejně zamířily brzy jinam. Chci mu dopřát jen svobodu, kterou si zaslouží a možnost poznat svět kolem nás.

Ve světě se najde tolik věcí, které bychom si chtěli všichni ponechat v srdci, i tak si stále stojím za tím, že pokud mám mít radost, štěstí, lásku, vlastně jakoukoli touhu, proč by ji nemohl mít i někdo jiný?
A kdo ví, třeba si na mě ten dlouhovlasý blázen, jenž v tuhle chvíli nejspíše spíná v rukou krk své kytary a loudí z ní tiché tony, také najde poklad, o který nechce přijít. Anebo to bude někdo jiný. Jisté je, že já čekám, je pouze na ostatních, zda si ke mně budou chtít najít cestu a konečně zahodit ten falešný úsměv, jenž je provázel celý život.

A co vy? Nalezli jste už svůj poklad, nebo doufáte, že ho někdo nalezne ve vás?