Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Smrt je přirozenou součástí života, ať přijde jakkoliv. Všichni jsme si na světě rovní jen díky jedné věci - díky smrti. Každý z nás k ní někdy dojde, někdo příliš brzy a jiný zase možná až příliš pozdě, někdo přirozenou cestou, další strašlivou nehodou a jiný vraždou či sebevraždou, ale všichni k ní jednou dospějeme.

Znám spoustu lidí, kteří nevěří, že po smrti něco je. Já osobně věřím, že to množství energie, které v člověku je, se jen tak neztratí, nerozplyne se. Vždyť hodiny fyziky, které jsem přetrpěla, jsou mi toho důkazem. Je známo, že energie se nemůže ztratit, lze ji pouze přeměnit. Tak kam se poděje? Co se s ní stane?

Sama nevím, jestli bych radši uvěřila reinkarnaci nebo tomu, že se ze mě po smrti stane duch. Četla jsem několik svědectví lidí, kteří vlastní smrt přežili. Člověk, který zemřel v nemocnici při banální operaci a následně oživl, vypověděl, že po své smrti vystoupil ze svého těla a byl na chodbě, kde viděl, jak lékař oznamuje jeho smrt příbuzným a přátelům. Dokázal přesně popsat, co se na chodbě dělo, převyprávěl slovo od slova, co řekl doktor a jak reagovali příbuzní. Pak se vrátil do svého těla. Jak mohl tento člověk vědět, co se událo mezitím, kdy ležel na operačním sále mrtvý? To je otázka, kterou nám moderní věda zodpovědět nedokáže.

Další lidé, kteří prožili klinickou smrt, tvrdí, že na cestě ke smrti viděli tunel a na jeho konci světlo. Co je za tím světlem však říci nedokázali, většinou se probrali dřív, než na konec tunelu došli.

Pokud se z těch zmiňovaných lidí stali na malou chvíli duchové, znamenalo by to, že všichni zemřelí jsou duchové a pohybují se mezi námi? Znám pár případů, kdy se lidé pokoušeli vyvolat ducha zemřelého a prý se to některým podařilo. Nevím, zda jsou tahle tvrzení pravdivá, na to si musí udělat každý svůj názor.

Se smrtí se v poslední době spojuje často slovo euthanasie. O euthanasii se první zmínky vyskytují již v pravěku, kdy byla praktikována jinak, než jak ji známe dnes. Archaické společnosti byly často nuceni zbavit se slabších jedinců. Ve starém Řecku se pro změnu zabíjeli nemluvňata - ze stejného důvodu. Ano, tohle byl počátek euthanasie.

Dnes ji známe opravdu trochu jinak. V názorech na ni se však spousta lidí neshodne. Odpůrci tvrdí, že člověk, přestože trpí nevyléčitelnou nemocí, pořád žije. Ovšem už nepřemýšlí nad tím, jaký je to asi život. Dalším argumentem je, že ve chvíli, kdy bude euthanasie legalizována, budou dědictví chtiví pozůstalí podplácet lékaře, což by mohlo časem vést k naprostému hyenismu.

Já se přikláním na stranu stoupenců legalizace euthanasie, protože alespoň z morálního hlediska jsou jejich argumenty lepší. Vždyť život na přístrojích, kdy třeba člověku fungují už jen nejdůležitější orgány, není život. Pro spoustu pacientů je euthanasie vysvobozením, aby mohli jít dál, aby mohli pokračovat posmrtným životem a netrápit sebe ani své příbuzné. Nevím, možná bych názor změnila, kdybych měla rozhodnout, jestli nechat mého příbuzného žít na přístrojích nebo ho nechat zemřít. Vždycky je sice naděje, že se stane zázrak a pacient se z nevyléčitelné nemoci dostane, ale pokud se člověk rozhoduje, zda ukončit život blízkého příbuzného nebo ne, tak nesmí být sobecký a musí myslet jen na toho nemocného - co když ho po smrti čeká něco lepšího? Co když mu bude po smrti líp?

V Bibli stojí: Nezabiješ. Ale my bohužel nežijeme ve světě, kde nejsou vraždy, nešťastné náhody nebo interrupce. Žijeme v 21. století a měli bychom podle toho jednat. Bible již dávno není pro mnoho z nás svatá kniha a osobně si myslím, že je to jen dobře. Život jde pořád kupředu a svět se vyvíjí jiným směrem než před tisíci lety. Ti, kteří tvrdě zastávají přikázání "nezabiješ", jsou podle mě lehce naivní. Euthanasie může pomoci člověku zemřít důstojně. Alespoň to bychom měli svému blízkému dopřát.