Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2020 (podzim)
• úvahový text reagující na otázky z výchozího textu

Heslo "pravda vítězí" už pravděpodobně každý z nás někdy viděl. Každý ho již někdy zaslechl. Víme ale, co to skutečně znamená? Dokážeme stále ještě rozeznat tu vskutku ryzí pravdu od přibarvené lži? Má v dnešním světě pravda pořád své místo, nebo už je mezi všemi těmi podvody a přetvářkami docela ztracená? Na všechny tyto otázky bych si dnes ráda odpověděla. A vy, pokud chcete, se můžete zamyslet se mnou.

Když se podívám do oblasti nám nyní nejbližší, po pravdě jako by se země slehla. Přitom právě média a televize by nám měly nabízet co možná nejrealističtější pohled na věc. Vždyť právě dnes, kdy jsme takřka odříznuti od světa a nemáme tedy možnost hledat onu pravdu sami, musíme spoléhat na hlas médií. Na něco, na co vlastně spoléhat nelze. Pravda funguje v médiích jako taková plastelína. Každý si utrhne svůj kousek a s ním si potom hraje tak dlouho, dokud nestvoří jakousi vlastní verzi pravdy. Tu potom ještě několikrát překroutí, oseká, přebarví, zkrátka upraví do takové podoby, aby byla pro své obdivovatele tou nejzajímavější, nejmoudřejší, nejpravdivější pravdou ze všech. Jednou za čas se v médiích koná taková veliká výstava těchto vyšperkovaných plastelín. Politici se v tu chvíli předhání, naparují, a když už nemají co vychvalovat, pustí se do exponátů ostatních. Tou chvílí už se v té expozici běžný člověk dočista ztratí. Proč to ale vlastně ti lidé dělají? Důvodem je strach. Strach ze selhání, ze ztráty, z posměchu. Strach ze samotné pravdy? Těch důvodů přesto může být několik.

Bez ohledu na okolnosti, pravda je důležitá. Ptáte se proč, když to i bez ní takhle bezvadně šlape? Pravda má totiž jednu vskutku úžasnou vlastnost. I přes všechny záplaty, vrstvy lží a kdoví čeho ještě dokáže pravda vždy vyplout na povrch. A to je potom teprve podívaná.

Pravdy si musíme vážit, ne každý si k ní našel cestu, ze světa pomalu mizí, ale stále tu je. Zraněná, opuštěná, zděšená, ale pořád čeká. Čeká na nás, až ji objevíme. Hlavně se ji nesmíme bát ukazovat. Protože pokud se tak stane, může být už skutečně pozdě.