Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Určitě mi dáte za pravdu, že nejtěžší boje se odehrávají v nás. Nespočet běžných a jednoduchých rozhodnutí, při nichž zapojujeme svá protiřečící si "já", se neobejde bez této konfrontace. Zaběhnutý systém však vyhodnocuje tato rozkolísání automaticky a vy tak nezatěžujete svou mysl maličkostmi. Jde o určitý návyk. Na druhou stanu s důležitými věcmi je to právě naopak! Pokud nám na něčem záleží, snažíme se na danou věc (či osobu) neustále myslet a probírat si případná "možná" a "co kdyby". Vnitřní dialog je tak nedílnou součástí každé lidské bytosti...

Zpětně si pročítám první odstavec a musím uznat, že jsem zase filozofoval. Opravdu se musím přiznat, že nevím, jestli jsem tohle někde četl nebo to pochází čistě z mé fantazie, ale pravdou zůstává, že se mi tento názor velmi zamlouvá. Upřímně, spíše bych se přiklonil ke druhé variantě, poněvadž podobných "mozkových debat" zažívám nespočet. Všechny se snažím vyřešit racionálně, ale mnohdy mezi ně vstoupí třetí strana v podobě emocionální stránky věci a je zle! Píší se o tom nekonečně dlouhé verše a romány, točí se filmy, komponuje hudba... Úplně běžné slovo mající v češtině pět písmen a dvě slabiky... Běžné? Ale kdepak! Už jenom z toho důvodu, že zní tak sametově - LÁSKA.

Určitě to zní sentimentálně, ale sem tam se lidé nacházejí v situaci, kdy potřebují nějakým způsobem uniknout od reality... Každý to řeší po svém. Mým útěkem od reality je cesta do fantazie a sdělování mých pocitů a životních přání tajemnému neznámému. Netuším, jak vypadá, co má rád, zajímají-li jej mé skromné, místy až dětinské tužby... Ale jsem přesvědčen že ano! Baví mě to a uklidňuje. Nicméně dneska se nesvěřuji pouze jemu, ale rovněž vám. Možná tajně doufám, že si přečte tyto emocemi prosycené řádky a ještě zváží své poslední stanovisko... Jak se říká: naděje umírá jako poslední! Ale v mém případě si myslím, že je definitivně dobojováno. Byla jedním slovem "úžasná" a zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Fotky, vzpomínky, zážitky, asociace při vyřknutí jejího jména, dárky, polibky... Všechno, co se točilo kolem NÍ, bylo neopakovatelné. A nejednou? Na konci tak dlouhé a báječné cesty zeje kráter bez barev a dna. Nemyslím tím ale sebevraždu nebo něco podobného, jen pocit, který k danému přirovnání asi nejlépe sedí.

V poslední době slýchávám od kamarádů a známých plno rádoby dobrých rad, které jsou vhodné leda tak na protržení mlčení, nikoli nápomocné. Zní sice hezky, ale jejich provedení je de facto neuskutečnitelné. Velmi dobrá rada přišla kdysi z úst jednoho moudrého japonského státníka, jenž řekl, že je nutné přes tyto životní propasti stavět mosty, které překlenou naše problémy. Měl naprostou pravdu. Já jen dodám, že pilíře musí být z pevné vůle a místo malty je nutno použít odhodlání!