Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

1) Dopravní nehoda
2) Má profese
3) Zdraví

Jen málokteré dítě si dokáže představit, čím se stane, až bude dospělé. Každý má své představy, sny či ambice. Život nás ale častokrát přivede na úplně jinou cestu, než jsme si představovali. Stejně jako mě. Toho dubnového rána jsem netušila, že zažiji něco, k čemu se budu vracet celý život a nakonec mne to snad přivede k mé vytoužené profesi. Naposledy jsem Kamilu viděla s úsměvem, když mi vyprávěla o Petrovi cestou do školy. Blížícího se auta jsem si ani nevšimla. Rána to byla hrozná a Kamča nikde. Zůstala jsem stát a přemýšlela, co se děje. Uvědomila jsem si to, až když se k ní, ležíc v příkopu, zbíhali lidé. Toho dne mi zemřela nejlepší kamarádka. Dodnes se ptám, proč se to stalo, jestli pánbůh o tom věděl a proč to dovolil? Proč? Vím, že odpověď nikdy nedostanu a že jsou na světě věci, které se prostě stanou, ať chceme nebo ne. Dodnes to mám stále v sobě a snažím se si z toho vzít alespoň střípek pozitivního. Toho dne jsem poprvé viděla boj o záchranu lidského života. Ti lidé mi připadali jako andělé. Jejich úporná snaha o záchranu malé holčičky. Zatoužila jsem být jako oni.

V mém dalším životě jsem vyzkoušela spoustu profesí, ale vždy jsem měla pocit, že jedině pomáhat lidem mě bude nejvíce uspokojovat a naplňovat. Ale budu v tom dobrá? Dokážu to? Mohla jsem se stát zdravotní sestrou už daleko dříve, ale měla jsem obavy, jestli zvládnu pohledět smrti do očí, stejně jako tenkrát. Zdravotní sestra musí být profesionál. Dokážu to být i já? Dokážu pracovat v blízkosti smrti, lidské bolesti a utrpení a odvádět dokonalou práci? Rozhodnutí nebylo snadné. Nechtěla jsem být jen zdravotní sestra do počtu. Je ale lepší se o něco pokusit s nezdarem, nežli si vyčítat, že jsem to nezkusila. Začala jsem svou touhu realizovat. Začátek nebyl jednoduchý. Skloubit rodinu, práci a studium je takový nápor, že jsem měla častokrát chuť se toho vzdát. Vždyť jsem to alespoň zkusila. Nebo ne? Nakonec jsem vydržela, a ve třetím ročníku zdravotní školy jsem konečně měla možnost pracovat v nemocnici jako ošetřovatelka. To mě utvrdilo, že jsem se rozhodla správně. Ta práce mě úplně pohltila. Nemocný člověk vždy pozná, kdo svou práci dělá s láskou a odmění vás, i když má velké bolesti a není mu nejlépe, spásným úsměvem. Poznáte to i na očích, ty oči jsou vděčné. Už jen za to ta práce stojí. Nosíte si ty úsměvy domů a to vás naplňuje a dává pocit uspokojení. Poznala jsem za tu dobu spoustu skvělých lidí. Jak pacientů, tak kolegů a kolegyň. Chci být zdravotní sestrou. Chci usilovat o zdraví pacientů, jak nejlépe dovedu. Už se neptám, jestli to zvládnu. Obavy jsou ty tam. Vím, že to dokážu. Chybí mi sice ještě otevřít poslední dveře, aby se můj sen stal skutečností a já se stala zdravotní sestrou.

Na začátku mé cesty byla tragédie a zmařený lidský život. Na konci snad budu já jako zdravotní sestra usilující o zdraví pacientů. "Zdraví!" Vždy, když slavíme nějaký svátek nebo narozeniny, o tom přemýšlím. Je to pro nás jen vžitá fráze, bez které by se gratulace neobešla? Pro mne rozhodně ne. Věřím tomu, že je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou máme. Je to náš životní poklad. Měli bychom se o něj starat s úctou, kterou si zaslouží, ať už ho máme, či nikoli. To je snad vše. Děkuji Kamilo!