Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již odmala jsem byla velmi zapálenou čtenářkou: chodila jsem co dva týdny do knihovny a nosila si knihy i do školy, abych měla o přestávkách co dělat. Už tehdy jsem však byla s tímto svým koníčkem v menšině - většině dětí čtení moc nevonělo a raději provozovaly zcela jiné aktivity. Teď, když už jsem starší, pociťuji tento úbytek čtenářů okolo sebe ještě citelněji.

"Kde jsou ty časy, kdy všude nezvonily mobilní telefony a v knihovnách se stály fronty na knihy?" stýskají si často mí prarodiče a mí rodiče jim dávají zapravdu. A já si musím v duchu klást tutéž otázku. Ještě na konci minulého století bylo na čtení pohlíženo jako na odpočinkovou, málem zahálčivou činnost, která je odměnou po dobře vykonané práci. A dnes? Nejnovější studie naznačují, že čtení má vpravdě blahodárné účinky na paměť a na rozvoj slovní zásoby a fantazie. A přesto člověk odevšad slyší, že čtenářů je stále méně a méně a děti se ve škole vůbec nedaří ke čtení přitáhnout.

Proč už se knihy tolik nečtou? Možných příčin je hned několik.
První na vině je samo sebou uspěchaný charakter dnešní doby: lidé, když přijdou unavení ze školy a z práce, raději než po novinách nebo časopisech sáhnou po počítačích, kde na ně z internetu ihned vyskočí souhrn nejnovějších informací ze světa. A než aby si přečetli nějakou knihu? To spíš půjdou do kina na její filmovou verzi, kterou ušetří spoustu drahocenného času. Naše společnost se zdá posedlá úsporou času. Bohužel na úkor neopakovatelného estetického prožitku, jaký může přinést pouze čas strávený v pohodlném ušáku s knihou a šálkem kakaa.

Na tiskoviny se tedy v domácnostech práší, ovšem ve světě nakladatelů si lze povšimnout trendu naprosto opačného: vydavatelství denně chrlí více knih než kdy dřív a knihkupectví doslova praskají ve švech. A tak když už lidé číst chtějí, nemají často tušení, co si v té záplavě titulů vybrat.

Tento herkulovský úkol - vybrat si vhodné čtivo - nemají čtenáři nijak ulehčen. Nedávno jsem v časopise narazila na jeden článek, jenž kritizoval seznamy s povinnou četbou k maturitě. Tyto seznamy jsou nejen nejednotné, avšak především obsahují zejména takzvané "klasické" autory, jejichž díla dnešním lidem nic neříkají. A to nejen mladým. Moje maminka se mi nedávno svěřila, že když po letech otevřela Babičku, klenot klasické české literatury a svoji oblíbenou knihu z dětství, po dvou stranách musela konstatovat, že dál číst nedokáže. Jazyk a styl psaní 21. století se zkrátka příliš liší od toho, jak knihy vypadaly ve stoletích minulých. A lidem ve čtení chybí opora: nějaký novodobější seznam knih, které si stojí za to přečíst a na kterých si nevylomí zub.

Jak se tedy postavit ke všeobecné nechuti číst? Myslím, že by pomohlo, kdyby společnost z tohoto fenoménu přestala vinit charakter doby či zhýčkanost mladých lidí a spíše se zaměřila na formu, jakou v dětech už odmala podněcovat radost ze čtení. Než aby byla přirozená dětská zvídavost zadupávána v prach zastaralou povinnou četbou, bylo by záhodno ten mírně zapáchající rybníček českých klasiků trochu osvěžit novými přírůstky. Jsem si jistá, že to by si pak více času na čtení našli lidé všech generací - a já bych se svou láskou k četbě nebyla ve svém okolí tak nepochopená.