Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Trápení plyne z pudu vlastnictví, který je opakem lásky.
(Antoine de Saint-Exupéry)

V první řadě bych se ráda zamyslela nad tím, co to znamená, když něco vlastníme. Nejspíše je to klíčová otázka, pokud chceme pochopit vztahy v takzvané lásce, která ale touží druhého mít, a pokud tomu tak není, nastávají potíže.

Jestliže je něco moje - osobní - jsem za to zodpovědná, ale více či méně pouze sama sobě (jenom chci zdůraznit, že zatím se pohybujeme v rovině vlastnictví předmětů neživých). Svůj majetek, své vlastnictví, nějakým způsobem spravuji, ale když neohrozím nikoho dalšího, mohu, co je mé, klidně zničit. Zapálím svůj dům. Nikdo v něm neuhoří a ani plameny nepřeskočí na vedlejší stavení. Měla bych být v takovém případě potrestána? Cožpak nebyl můj? Já nebudu mít kde bydlet. Můj problém...

Na své vlastnictví si můžeme činit nároky. Kdyby nám jej chtěl někdo nelegálně vzít, připravit nás o něj, právo je na naší straně, budeme-li se bránit.

Problémy ovšem nastávají, pokusí-li se někteří jedinci podobné principy přenášet do mezilidských vztahů.

Jaká by měla být (nebo je) láska? Osobně si myslím, že lepší definici než v Pavlově epištole Korintským člověk sotva najde. Kazatel z Tarsu zde uvádí docela dlouhý, krásný a úctyhodný výčet vlastností lásky:

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, laská se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Není tento popis úplným opakem mnoha vztahů, které kolem sebe vidíme dnes a denně? Kolik potíží vychází z naší sobeckosti, kolik strádání z toho, že budujeme svazky pouze na křehké euforické zamilovanosti, jež nutně musí jednou odeznít? Ale vraťme se k poslednímu bodu mojí práce.

Kolik trápení vzniká z toho, že zaměňujeme lásku k živé bytosti za vztah k neživému předmětu? Ve chvíli, kdy začneme mít pocit, že nám náš partner patří, a proto s ním můžeme nakládat, jak se nám zlíbí, aniž bychom se komukoliv za své jednání zodpovídali, nutně musí dojít ke konfliktu.

Jestliže vztáhneme vlastnické právo na člověka, pravděpodobně ho začneme omezovat, abychom ho lépe vytvarovali do formy, která se nám bude více zamlouvat. Když nabudeme dojmu, že máme nárok na partnerovu neustálou péči, pozornost nebo třeba drobné dárky, nejspíše se ho na danou (a v našich očích naprosto oprávněnou) potřebu pokusíme upozornit. Samozřejmě, je pravděpodobné, že na to onen člověk nezareaguje tak, jak bychom si představovali.

Poté mohou přijít na řadu "represe". Obě strany, jak mužská, tak ženská, mají svoje vlastní zbraně. U žen to bývají výčitky, hysterické či žárlivé výstupy, kousavost, náznaky, nepřímá obvinění a tak dále. Dobře řekl Šalamoun, že lépe je žít v zemi pusté, než se svárlivou ženou v jednom domě. Muži řeší situaci rovněž po svém - v lepším případě totální ignorací a odchodem do hospody, v horším pak, když se chtějí oni něčeho domoci, fyzickou převahou. Bití, ponižování a snad i forma domácího znásilnění.

Paleta je pestrá a velmi děsivá. Nebylo by tedy lepší nepokoušet se člověka dotlačit do pozice neživého předmětu?