Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Myslím si, že jsou pouze tři základní druhy vztahu rodičů k dětem a naopak.
První typ vztahu je podle mého i můj případ. Já mám se svými rodiči všechno v pořádku. Můžu se jim se vším svěřit a vždy mě pochopí a pomůžou mi, když mi není nejlíp. Při tom se na mě taky mohou ve všem spolehnout a obrátit se na mě s dotazem či prosbou. I když mezi námi jsou určité rozpory v názorech, dokážeme je většinou rychle vyřešit a najít kompromis.
Druhý typ vztahu je, že rodiče mají rádi své děti, ale oni nedokáží jejich úsilí a lásku ocenit a dělají všechno proto, aby je nervovali. Ideální příklad je můj kamarád Ondra. On, jelikož se zařadil do té nepříliš dobré společnosti, dělá svým rodičům hotové peklo ze života. Párkrát utekl z domova, bydlel u svých "kriminálních kamarádíčků" a vykrádal auta. Jakmile policisté zatkli jeho kamarády, které chytili přímo při činu, dali ho do nápravného ústavu pro mladistvé (jelikož mu nebylo ještě 18). Byl tam až do soudu, kdy se mělo rozhodnout, jestli půjde zpátky k rodičům, nebo jestli zůstane nadále v "pasťáku". Rodiče, přestože Ondra dělal vše proto, aby zůstal v "pasťáku" (dokonce to řekl i soudkyni), vyslovili přání, že by si ho vzali nazpět. Následoval rozsudek soudkyně. Ta vynesla ortel: "...Ondřej P... se vrátí ke svým rodičům do péče..." Poté, co soudkyně odešla, objal oba dva rodiče se slzami v očích a zlomeným hlasem pronesl: "Mám vás oba moc rád. Děkuji." Když jsem se ho později ptala, proč řekl soudkyni, že chce být raději v "pasťáku" než u rodičů, přiznal se: "V soudní místnosti jsem viděl své kamarády a nemohl jsem se před nimi ztrapnit, když mě vzali do party jen proto, že jsem jim navykládal, jaké to mám doma hrozné. S úlevou jsem je potom objal, když soudkyně vyslovila ta osudná slova a bylo mi už jedno, jestli tam jsou ti podělaní kámoši, protože jsem si uvědomil, že mě potkalo největší štěstí - milující rodiče. Škoda že jsem si to neuvědomil dříve." A od té doby jsem Ondru neviděla nikdy šťastnějšího.
Třetí typ vztahu rodiče-dítě je pro děti ne příliš ideální. Opět to vysvětlím na příkladu. Má blízká kamarádka Veronika nemá život zrovna lehký. Byla doma tak trochu otrokem. Dělala doma to, co by ve větší míře měli dělat rodiče. Školu má na odpočinek. Chodí domů jako do práce, kde není odměnou alespoň trochu lásky, spíše byla "obdařena" párem pohlavků, hrubým slovem a zacházením. Všimla jsem si jí ve 2. třídě. Byla vždy oddělena od kolektivu, protože nechodila ven, nebyla výřečná a doteď neumí vyjadřovat své city a pocity. Když bylo léto, chodila v kalhotách (nikdy jsem u ní neviděla kraťasy nebo krátký rukáv), neboť měla modřiny po celém těle. Vůbec mi nedocházelo, co se s ní děje, ale začalo mi to docházet až asi tak v sedmé, osmé třídě, kdy jsme se blíže seznamovali a ona se mi začala svěřovat, že její taťka je vlastně tyran. Když mi řekla všechno, tak jsem tomu nechtěla uvěřit. Poradila jsem jí, ať to řekne mamce, nebo ať ho ohlásí na policii, jenže ona mi s perlami v očích oznámila: "Já ho nemůžu udat! Vždyť je to můj taťka! Já ho mám ráda..." a utekla na záchod. Jeden z nejoblíbenějších učitelů (co měl zrovna dozor na chodbě) slyšel jen tato slova: "Já ho nemůžu udat!" Jakmile odběhla, přišel za mnou s prosbou o vysvětlení této věty. Když jsem mu situaci vysvětlila, věci dostaly rázem rychlý spád (policie, obžaloba, soud). Avšak její nepochopitelná láska k otci jí u soudu nedovolila mluvit proti němu. Vše se vrátilo do starých kolejí. Psychicky byla už na dně. Nemohla už dále snášet teror doma a šla s pravdou ven. Jakmile se rodiče rozvedli, tak její tzv. táta dostal zákaz styku se svou dcerou.
Určitě nejsou jen tyto tři typy vztahu rodiče-dítě, ale jsou podle mne ty základní. Ten první případ, podle mého názoru, je nejmilejší a nejkřehčí. Druhý typ mě osobně velmi dojal. Rodič, jenž bojuje o své dítě, které ze začátku lásku odmítá. Jenže náhlý sled událostí změní názor mladistvých, a děti si začínají uvědomovat poslání rodičů - i když nás rodiče pořád "nutí" do uklízení, chození do školy apod., tak to s námi nemyslí špatně, ba naopak. Snaží se, abychom se měli co nejlépe. My bychom se jim za to měli alespoň trochu odvděčit a ukázat jim, jak velmi je máme rádi. Pro třetí typ nemám ani slov. To už nejsou pro mě v jistém slova smyslu rodiče. Rodiče mají být chápaví, milí, pomáhat v nesnázích a ne děti do nesnází dostávat. Mám dobrý pocit z toho, jak se případ Veroniky vyřešil, protože ne vždy to takhle "dobře" skončí.
Mám veliké štěstí, že mám tak skvělé rodiče. Mám je moc ráda. Občas si říkám, proč jim to nikdy neřeknu? "Mám vás ráda." Ta tři slova. Tak krátká věta a dělá většině lidem velké problémy ji vyslovit, ale když ji řeknou, člověku je hned lépe u srdíčka. "Proč se ve vás snažím najít to zlé, místo abych spatřila to dobré." Ale asi to bude tím, že ten "boj", co mezi námi neustále probíhá, je prakticky z lásky, která je velmi velká. Jsem vděčná svým rodičům za to, že jsou mými rodiči a nevyměnila bych je za nic na světě. Přála bych takové rodiče všem "dětem" a svým kamarádům, protože takoví rodiče se hledají velmi těžko, a já mám to štěstí, že je mám.