Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pojem rodina je velmi rozsáhlý. Často se má za to, že do rodiny patří jen táta, máma a jejich potomci. Ovšem v rodině by se mělo počítat i s celým blízkým příbuzenstvem.

Jaký je rozdíl mezi rodinou dnes a před několika lety?
Dříve celá rodina bydlela pod jednou střechou, často měla hospodářství a navzájem si vypomáhala. V té době její členové spolu neustále komunikovali, společně obědvali a večeřeli, věděli o svých problémech a navzájem se velmi dobře znali. Ženy tehdy neznaly potraty, když čekaly dítě, tak bylo chtěné. Zeptáme-li se našich babiček a prababiček, kolik měly dcer a synů, někdy se dozvíme taková čísla, že tomu ani sami nevěříme. V minulosti bylo obvyklé mít pět až sedm dětí. V dnešní době se za normální počet bere jedno, maximálně dvě děti. Zatímco ženy z dřívějška přicházely do jiného stavu kolem osmnáctého roku života, dnešní dívka, která otěhotní ve stejném věku, si zpravidla vyslouží nechápavý, možná až kritický pohled od svého okolí. Podle všech je ještě moc mladá, aby se stala matkou. Pak dívka nachází východisko v potratu, anebo si dítě nechá a vychovává jej sama.

Projeví se na dětech, zda vyrůstaly v úplné, či neúplné rodině?
Na všechny děti to nějak zapůsobí, na nějaké více, na některé méně. Záleží, od kolika let vyrůstaly v neúplné rodině. Ztracený rodič nejvíce chybí, když dítě potřebuje s něčím pomoct. Každé dítě se s tím vypořádá po svém, záleží, zdali se jedná o chlapce, nebo o dívku. I čas odchodu jednoho z rodičů dělá své. Něco jiného je, když tátu nebo mámu ani dítě nepozná, než když už je v pubertě. Podle mého názoru by měly být děti chtěné a rodiče by se o ně měli starat společně a dělat dětem radost a ne je nechat trápit.

Je lepší ztratit jednoho z rodičů v pubertě, anebo jako malé dítě?
Existují dva pohledy. Dítě, jež třeba nepoznalo svého otce, ani neví, co to je mít tátu. Nechybí mu, avšak když vyroste a dostane se mezi kolektiv, špatně se mu vysvětluje, kde má svého otce. Zbývá mu jen tiše závidět a poslouchat, jak ostatní děti básní, co s rodiči dělaly apod. Takové dítě, až vyroste a bude si chtít založit svoji vlastní rodinu, by si mělo uvědomit, jak vůbec vypadá a funguje plnohodnotná rodina. Kdyby to nevědělo, je možné, že si bude brát příklad ze své rodiny a celý tento kolotoč by se znovu opakoval.
Naopak pubertální dítě ví, jak funguje celá rodina, ovšem když přijde o jednoho z rodičů, těžce to nese, je nedůvěřivé vůči jiným a nějakou dobu trvá, než si zvykne, že je o jednoho člena v jeho rodině méně. Navíc po nějaké době, když si rodič najde jiného partnera, opět se s tím "puberťák" špatně smiřuje a těžce se mu navazují nové vztahy s novým členem rodiny.

Když děti vyrostou, nezáleží, zdali se vychovávaly v úplné či neúplné rodině, mají i přesto jednu věc společnou - nemohou se totiž dočkat, až konečně budou moci opustit svou rodinu a žít si vlastní život a vytvořit si vlastní rodinu. Čím je to způsobeno? Někteří děti chtějí opustit svůj rodný dům hlavně kvůli rodičům, kteří se o ně až moc bojí, pořád je poučují, jak se mají chovat, co nesmí a že musí doma taky něco dělat. Od rodičů často také slyší ohranou frázi "Kéž bys měl dvakrát tak neposlušné děti jako jsi ty..." a podobně.
Rodiče své děti omezují (jejich "rozlet") často ze strachu o ně. Tento strach ze strany rodičů je způsoben touto dobou a informovaností a hlavně médii. V televizi každodenně informují o tom, kde se co stalo, kde kdo koho zabil a také jaké nebezpečí kde hrozí. Rodiče jsou pak pochopitelně nesví a bojí se své ratolesti pouštět ven z rodinného domu, aby se i oni nestaly obětí nějakého zločince. Nic by se ale nemělo přehánět, vše má své hranice, a kdybychom své děti pěstovali jako květinky ve skleníku, svůj reálný život by pak nepřežily. Měly by poznat, co je správné a co není i za tu cenu, že se spálí...