Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úvaha s prvky zamyšlení

Romové! Národ, který se již po staletí snaží přizpůsobit jiné než vlastní kultuře. Mnoho generací se pokouší přesvědčit zástupy odpůrců této mírumilovné a přátelské menšiny, že jsou pouhou obětí demokratické společnosti. Rád bych se zamyslel nad otázkou, kde je vlastně pravda!? Jsou opravdu tak mírumilovní a přátelští?

Nerad bych v této úvaze navazoval na práci, kterou jsem vytvořil na začátku svého studia. Chtěl bych spíše zmapovat jakýsi myšlenkový vývoj studenta střední školy.

V prvním ročníku jsem vypracoval úvahu na téma Romská problematika, kde jsem prezentoval své v této době velice radikální a nesnášenlivé názory na tuto menšinu. Vrátím-li se k obsahu díla, nezměnil bych na tom ani jediné písmenko. Jsem si vědom, že názory nebyly vždy správné a často především nevhodně a impulsivně dávány najevo. Jak čas plynul, roční období se střídala, můj názor se dlouhou dobu neměnil. Kdykoliv zaslechnu slovo Rom-cikán či jinou podobnou asociaci, představím si pořád zástupy ukřičených lidí každé první pondělí v měsíci, kteří se velice hlasitě dožadovali svého práva na sociální dávky. Agresivní muži, ženy ověšené ušmudlanými dětmi, kultura, kterou asi jen těžko pochopíme, to je jen zlomek toho, co k této svým způsobem zajímavé menšině neodmyslitelně patří.

Ano, zajímavá menšina. Domnívám se, že romská kultura a způsob jejich života je opravdu zajímavý. Obdivuji jejich přístup k rodině, jejich smysl pro tradici. Stejně jako obdivuji jejich touhu zachovat si svůj jazyk a svůj typický, tak krásný folklór.

Avšak i jejich tradice se pomalu vytrácí. Romských dětí stále přibývá, bohužel ale právě tyto děti začínají být mnohem více zkaženi výchovou svých rodičů. Stále více si začínají zvykat na sociální dávky, jsou si vědomy, že stačí zvýšit hlas, vzít s sebou ubrečené dítě a každý stejně přistoupí na jejich podmínky. Bohužel státní systém jim takové chování umožňuje a bohužel i toleruje.

Jsem si vědom, že můj názor je silně ovlivněn prostředím a místem, kde jsem vyrůstal a budoval vlastní pohledy na společnost. Nutno podotknout, že nejsem rasistou. Uznávám všechna náboženství, všechny národnostní menšiny, všechny barvy pleti, ale bohužel romská menšina, která již desítky let budí respekt a pochopení u úředníků sociální správy, u politiků i u obyčejných lidí moje zastání nikdy nezíská. Všichni mají zřejmě strach ze silných rodinných klanů, z agresivity jejich členů. Ale na druhou stranu chápu úředníky v malých městech, kde se všichni znají, že se bojí. I já bych se bál o svoje blízké, přátelé, kamarády. Nejednou jsem slyšel vyprávění o teroru, které si zažily děti lidí, kteří odmítli vyjít "tmavším spoluobčanům" vstříc.
"Děkuji nechci, radši vám dám, co chcete!" pomyslí si zřejmě nejeden úředník. Domnívám se však, že se mu nikdo z nás nemůže divit.

Jsem na škole již pátým rokem, hodně mi toho vzala, stejně jako mnohé dala. Poznal jsem spoustu lidí, dobrých i špatných, někteří ve mně zanechali a jistě dlouho zanechají nemalé vzpomínky. Nejvíce si však vážím toho, že mě škola naučila hledat kompromisy, zkusit pochopit i jiný než svůj vlastní názor. I v romské problematice dokážu hledat klady. Asi nerad, ale musím připustit, že i mezi Romy mohou být slušní, není jich mnoho, ale i ta desetina procenta trpí z předsudku, který společnost dle mého názoru právem získala. Domnívám se, že je již skoro nemožné nebo otázkou mnoha generací, aby Romové získali jistý respekt a uznání mezi "normálními" lidmi.