Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Cítíš, jak to páchne. Jako pondělní ráno. Cítíš, že to vlastně ani není možné. Proč by se ostatní zajímali? Vždyť všichni se ptají pořád stejně a nadcházejí i stejné odpovědi. Mám se dobře. Škola je v pořádku. Kamarádi skvělí. Přitom se nikdo nezajímá, zda je to pravda. Naše generace nedokáže ocenit jedinečnost života, prostě jenom přečkávají "další špatný den".

Otáčím se okolo sebe. Hledám. Nenacházím. Kde má tvor společenský najít útěchu v kolektivu? S kým? Sám jezdíš vlakem a díváš se po okolí. Sleduješ cizí obličeje a snažíš se vyčíst jejich příběh z jejich očí. Vidíš to také? Tu prázdnotu? Kde je ta láska? Radost? Zůstalo jen u předstírání a lží. Jsou sami. Nemají nikoho. Dokonce ztrácí i sami sebe.

Kolik z nás se ptá, jak zařídit, aby ráno vstali a nebyli smutní? Kolik z nás se ptá, jak přežít? Bojíme se ukázat ostatním v našem živlu, protože si myslíme, že nejsme dost dobří. Dost chytří. Dost krásní.

Poslední věty před smrtí si každý den zapisujeme do deníků. Necháváme se tetovat, abychom na sebe byli aspoň zčásti hrdí. Nebo ne? Nebo to děláme kvůli názoru a závisti ostatních? Jak pošetilé, že jen někteří znají odpověď na všechny otázky života a smrti. Bytí, či nebytí. Proč se se ztroskotanou, potápějící se lodí nepodělí? Protože bolest je to, z čeho všichni čerpají. To je definice lidského srdce.