Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Při pročítání jednotlivých témat slohové práce mě zaujalo téma "Šaty dělají člověka" a vzápětí mne napadla slova Voskovce a Wericha "...je to pravda odvěká".
Na první pohled mi nezbývá než s tím souhlasit, ale na ten druhý bych si tak jistá nebyla. Nebudu předbíhat a zamyslím se nad prvním pohledem: je pravdou, že šaty dělají člověka člověkem? Již na základní škole nás soudružky učitelky v předmětu "Šití oděvů" seznamovaly s etiketou a vysvětlovaly nám, jaké oblečení je vhodné pro tu kterou příležitost. V řadě případů tomu tak je a my snadno rozeznáme, zda dotyčná osoba je, či není pošťákem, úředníkem, lékařem nebo pracovníkem technických služeb. Podle toho jsem se i já přizpůsobovala zaměstnáním, kterými jsem postupně prošla. V jeslích jsem se oblékala do zdravotnického stejnokroje, při úklidu ve škole v přírodě jsem nosila staré džíny a zástěru, při práci v kanceláři zase kostýmky. Nyní chodím v bílé košili a kalhotách, tak jak se očekává od pracovníka veřejného stravování.
Již od mládí jsem tedy byla zvyklá oblékat se podle toho, zda jdu na výlet, do divadla, na jednání či na návštěvu ke známým a myslela jsem si, že tak to má být. Z omylu mě vyvedla až návštěva divadla v Praze, kde je skutečně poznat, kdo je kdo. My - návštěvníci z venkova - společensky oblečení a místní - Pražáci - v džínách a v lepším případě v košili, jinak v tričku. V dobách nedávno minulých by tito lidé byli z divadla vyvedeni a troufám si tvrdit, že by se ani neodvážili takto oblečení do kulturního stánku vůbec vstoupit. To by se pan Jarkovský a Špaček jistě podivili!
Je vidět, že jsem i přes svůj věk stále ještě velmi naivní a uvědomuji si, že jsem se poměrně dlouho řídila heslem "Šaty dělají člověka". Domnívala jsem se totiž, že nalíčená dáma v kostýmku a lodičkách musí být jedině úřednicí či ředitelkou jedné nejmenované instituce, ale opak byl pravdou - ona dáma byla uklízečkou. Faktem je, že velmi upravenou. Ale dovedete si představit, jak se asi uklízí v lodičkách a kostýmu? Pomyslela jsem si: "výjimka potvrzuje pravidlo" a dál jsem o tom nepřemýšlela.
Po několika měsících jsem šla navštívit svou dceru do práce. Byla jsem přesvědčená, že "nositelé vzdělanosti" jsou pro naše děti také vzorem v chování a oblékání. Až při setkání s jednou z jejích kolegyň jsem si uvědomila, že zdání skutečně klame a že ani učitelé se neřídí etiketou v oblékání. Ona dotyčná, výborná kantorka a podle slov mé dcery, i bezvadný člověk, mě přivítala s úsměvem na tváři, v obyčejných kalhotách podobných montérkám a vytahaném svetru s vlasy neupravenými, avšak výborně naladěná a plná optimismu.
V tu chvíli jsem zjistila, že i sebedokonalejší model je jen naším obalem a to, co je uvnitř nás, lze tímto způsobem jen zamaskovat. Otázkou zůstává, na jak dlouho se nám to podaří? A co vy? Také si stále myslíte, že je pravda odvěká, že šaty dělají člověka?