Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2015
• úvahový text o myšlence nastíněné ve výchozím textu

Nesmrtelnost. Dlouhověkost. Témata, kterými se ne každý z nás vůbec zabývá. V pohádkách, kde se objeví zlatá rybka a my máme na výběr tři přání, bylo by toto právě jedno z nich? Zkusme si to jen představit. Žít věčně. Žít bez pocitu, že pro nás život může kdykoliv skončit. Usínat s pocitem, kde nemusíme řešit, kolik času nám ještě zbývá. S pocitem, co ještě musíme a chceme stihnout.
Chtěla bych se nad touto myšlenkou pozastavit a probrat ji trošku z širšího pohledu.

Ráno se probudit a vědět, že takových rán bude ještě nespočet... Myšlenka nesmrtelnosti se zdá být poměrně lákovou, myslíme-li jen na ty hezké chvíle. Zamyslíme-li se i nad těmi nepříliš veselými, už se to nezdá být tak úžasné. Smutek je určitě nedílnou součástí našich životů, ale je dobré ho necítit příliš dlouho. Tvrdí se, že čas všechny rány zahojí, ale jsou rány, na které už obvaz nestačí.

Tématem nesmrtelnosti se zabývali již v dávném Egyptě, kde věřili, že duše zůstává navždy i po smrti.
Myšlenka, že nás smrt nemine, nás nutí žít, nutí nás dělat skutky v našem životě. Pokud bychom dostali možnost tu být navěky, mohlo by to pro nás přestat být prioritou.

Ráno se probudíme a jsme nadšeni do nového dne, nadšeni, co nám zrovna tenhle den přinese. Ale dokážeme být takoví každý den? Zkusme si vzpomenout na moment, kdy jsme měli v životě největší radost. Tady nastává ta chvíle k zamyšlení. Musíme si vzpomenout, musíme nad tím přemýšlet, abychom si nějakou takovou chvíli uvědomili, protože nic netrvá věčně.
Dokázali jsme se z toho radovat ten den, týden, možná i měsíc, ale rok? A takhle je to s většinou věcí. Nedokážeme navždycky cítit lásku, nenávist ani smutek. Radovat se z nových věcí. Všechno se pro nás okouká. Omrzí nás být dobrý, ale i špatný. Všechno časem pomine. Nemůžeme vydržet mít v sobě takové myšlenky na věky.

Položme si teď každý pro sebe otázku, abychom se dokázali lépe vcítit do následujících řádků. Co bych ještě chtěl stihnout? Představme si situaci, že zítra je náš poslední den. Poslední den na to udělat věci, které jsme vždycky chtěli udělat, ale buď jsme na ně neměli odvahu anebo jsme je dlouho odkládali.
Věci odkládáme neustále. Udělám to zítra - ale co když žádné zítra už nebude?
Někteří lidé věří, že i po smrti naše duše zůstává. Ať je tomu tak, či nikoliv, začněme si vážit dnů, jež máme před sebou. Proč to nechat na zítra, když můžu začít hned.
Naše dny nejsou neomezené, což ale dobře víme, jen si to nepřipouštíme. Smrt je nedílnou součástí našich životů, i když se o ní moc nemluví. Nechce se o ní mluvit, což naprosto chápu, je to něco, na co nechceme myslet. Máme to spojované s velkou dávkou smutku.

Až se zítra ráno probudíte, udělejte něco, co jste chtěli vždycky udělat. Nemusí to být nic velkého ani veselého, prostě cokoliv - ať splníme další věc z našich seznamů! Užijme si každý den, jako by byl náš jediný...

Tuto úvahu bych chtěla zakončit následujícím citátem:

"Život je běh ke smrti, běh, ve kterém se nikdo nemůže třeba jen na okamžik zastavit nebo zpomalit."
(Aurelius Augustinus)