Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snad každý si alespoň jednou tajně přál být slavný, úspěšný, populární... Mohlo jít o sen stát se hollywoodskou herečkou, světovým zpěvákem, objevitelem léku na rakovinu či jen nejlepším městským lékařem, co vyléčí i neduhy, které ostatní nedokáží. To by přeci bylo krásné. Ale opravdu? Je sláva ta nejlepší cesta ke štěstí? Jistý H.J.Brown kdysi řekl: "Úspěch znamená, že získáš to, po čem toužíš. Štěstí znamená, že se ti bude líbit to, co získáš." Ale bohužel úspěch ani popularita se štěstím nemusejí souviset, alespoň ne nadlouho. Mnoho slavných lidí je nešťastných. Ale proč? Možná jsou příliš citliví a špatně snáší výkyvy mezi naprostým štěstí, když stojí na pódiu před obrovským davem, a neúspěchy, které provázejí každého z nás. Možná jim jejich neštěstí sami vnucujeme a zveličujeme je přehnanými a stále se omílajícími články v tisku. Pak tisíce lidí pláčí nad zlomenou nohou známého a bohatého sportovce, který bude muset vynechat byť jen jedinou sezónu. Politujeme tak i starou babičku z naší ulice, která se sádrou jede městskou hromadnou dopravou k lékaři a domů táhne tašku s nákupem?

Více či méně nadaný člověk vstupuje do showbyznysu už s jistými vědomostmi. Každý přeci ví, že sláva a bohatství jsou i v tomto oboru zaplaceny ztrátou soukromí a že vše je vrtkavé, i obdiv publika. I když představy o tom, jaké to je být na výsluní, se od reality jistě liší. V dnešní době touží po slávě stále více lidí. Vznikají "hvězdičky" s malým nadáním, ale dobrým nápadem či přitažlivým vzhledem. Zazáří, ohřejí se, a zase zmizí. Ale ti praví umělci netvoří svá dílu kvůli popularitě, ale kvůli naléhavé potřebě něco lidem sdělit či ulevit své mysli od myšlenek, pocitů, vzpomínek, ... Vždyť kolik dnes už známých malířů bylo ve své době nedoceněných. Místo v lesku popularity žili v bídě.

Nadání spojené s popularitou, pronásledováním od novinářů, fanoušků, ztráta soukromí naproti tomu úspěch, obdiv milionů lidí, peníze a určitá moc. Kombinace jen pro silné povahy, ale tu právě umělci žijící ve svých světech z motýlích křídel nemývají. Snad proto tolik experimentují s drogami, oddávají se alkoholu či dobrovolně ukončují svůj pozemský život.

Například Edgar Allan Poe, známý básník a povídkář, zakladatel hororové literatury, zemřel již ve svých čtyřiceti letech. Zemřel žalem. Trpěl depresemi, které léčil v alkoholu, a strachem z šílenství. Postupem věku ho také, jako většinu nadaných lidí, trápila pochybnost o svém umění. Po smrti své manželky ho objevili v bezvědomí na ulici. Pár dní na to zemřel.

Nebo zpěvák rockové skupiny Nirvana, Kurt Cobain, se po několika neúspěšných pokusech o sebevraždu zabarikádoval ve svém domě a v pouhých sedmadvaceti letech se zastřelil. Byl to velmi citlivý muž, textař, básník s pocitem méněcennosti a závislostí na heroinu. Své pocity z tolik obdivované slávy napsal v dopise na rozloučenou pro svou ženu a dcerku: "Nejhorší zločin, jaký si dovedu představit, je okrádat lidi tím, že předstírám, že mě to, co dělám, baví. Proč si vlastně neužívám? Nevím. Mám skvělou ženu a dceru, která mi tolik připomíná, jaký jsem býval. Líbá každého, koho uvidí, protože všichni jsou hodní a nikdo jí neublíží. Již nemám sil, a tak se pamatujte: Je lepší shořet než vyhasnout!"

Jedním z nejnovějších případů sebevraždy známé osobnosti je smrt našeho hudebního skladatele Karla Svobody. Napsal mnoho krásných písní, doprovodů k filmům, divadelních inscenací, muzikálů. Spolupracoval s takovými osobnostmi jako Karel Gott, Lucie Bílá, Jiří Korn, Hana Zagorová, ... Získal řadu ocenění a přece nebyl šťastný. Trpěl depresemi a ani jeho úspěch nemohl vyvážit to zlé a smutné, co ho v životě potkalo. Při předávání cen Českého slavíka řekl: "V této zemi se závidí úspěch. Já sám ho všem přeju. Už mě to tady ale nebaví. Musím někam do tepla. Pryč z toho malého českého rybníku showbyznysu, který je plný závisti." Tato jeho slova, vyřčena měsíc před jeho smrtí, byla možná jistým voláním o pomoc. Kdo ví? Možná už lidem opravdu odhodlaným k dobrovolnému ukončení života pomoc nelze.

Vždy jsem si myslela, že sebevrazi jsou sobečtí lidé. Nechají tu po sobě smutnou rodinu, přátelé a sami se zbaví zodpovědnosti, problémů. Ale kolik toho člověk může vydržet? Měl by se obětovat a myslet na ostatní vždy i za cenu, že sám bude nešťastný? Sláva, úspěch a popularita přinášejí mnoho dobrého, ale z mého pohledu toho víc berou, než dávají. Ale snít o přeplněných stadionech, koncertních siní a vyznamenání se vždy bude. A taky proč ne? Vždyť lepší je mířit ke hvězdám a minout, než mířit na kupu hnoje a strefit se.