Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úvaha o slušném chování a významu i dodržování etikety na počátku 21. století

Slušnost, která jde ruku v ruce spolu s etiketou, se v našich krajích objevuje - dle nářků občanů - čím dál méně. Lidé lamentují nad současným stavem země, ať už z pohledu politického nebo i toho běžného-denního, jenž okolo nás proplouvá každým okamžikem. Říká se, že dříve, za éry komunismu či první republiky, se k sobě lidé chovali jinak... Otázkou však zůstává, kdy, kam a proč se ona dnes již pověstná slušnost vytratila?

Nejprve bychom si ale měli rozdělit tuto ryzí vlastnost do několika kategorií. Není totiž slušnost a slušnost.
Jednou je vnímána jako projev společenského chování, jindy zase jaké solidnost v jednání či serióznost. Pamětníci si dozajista vzpomenou na pana Gutha-Jarkovského, jenž byl pravým příkladem onoho správného chování ve společnosti. Ve dvacátém prvním století tuto roli "národního správce mravů" s patřičnou noblesou převzal pan Špaček.
O druhém typu slušnosti se toho zase tolik neví. Snad jen fakt, že se nedá lehce naučit, natož pak uplatnit v životě. Na jednu stranu je známo, že "s poctivostí nejdál dojdeš", ale všichni známe mnohá další přísloví a pořekadla, která pravdu kladou na naprosto opačný pól věci.

Dodnes je známo, že ještě před pár stoletími se lidé dělili na urozené a neurozené, tedy na šlechtu a prosté lidi - poddané. U těch s vyšším postavením se slušnost předpokládala automaticky, minimálně tedy náš první typ, který lze označit jako zdvořilost či kultivovanost. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že slušné chování nebylo - stejně jako dnes - vrozené, nýbrž naučené. Každý slyšel o učitelích správných mravů... S urozeným, tedy slušným chováním to již tak snadné nebylo. V historii nalezneme opravdu jen poskrovnu šlechticů a panovníků, kteří se urozeně projevovali i svými činy. Mnohdy můžeme s klidem na srdci říci, že kdejaký prostý sedlák se choval šlechetněji než většina zástupců šlechty.

Všechno má svůj rub i líc, a proto i vybranými slovy lze doprovázet nekalé úsilí. A to jak v době habsburské, tak i dnes. Kdo z českých občanů by si dnes nevybavil "Rathovu sedmičku", tedy úplatek pro pana poslance v hodnotě sedmi milionů, který akceptor (ne)vědomě označoval jako lahev vína s objemem 0,7 litru... Už ono samotné slovo úplatek nezní moc pěkně a je s dobrými mravy nemá opravdu co do činění. Jak pak má jít taková osoba příkladem občanům?

Jedno je však jisté, nedodržování dobrého chování by nemělo být promíjeno. Především pak není záhodno odpouštět porušování námi stanoveného "druhého" typu zdvořilosti, a to solidnost a poctivost v činech. Člověk může být benevolentní k lidovému vyjadřování, ale pokud někdo překračuje stanovené hranice dobrých mravů i ve svém jednání, jen těžko může svůj podnik omlouvat.

Nám se ale nezbývá než ptát: "Co Vy na to, pane Špačku?"