Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není nijak výjimečná. Patří ke každodennímu chodu světa, denně přeci umírají desítky lidí. Můžeme se na ni připravovat jak dlouho chceme, ale když přijde, stejně budeme vždy zaskočení.

Proč nás vždy smrt tak překvapuje? Jak už jsem se zmínila, nelze se na ni připravit. Jen si zaskočí na krátkou návštěvu a zase odejde. Ale po ní vždy zůstane ohromná spoušť. Když přijde pro vašeho blízkého, chvilku jste zaskočení, jste jako v transu. Nebrečíte. Vlastně necítíte vůbec nic. Je to, jako by vás někdo zamrazil. Žádné city, žádné emoce, jen ticho. Začne to, až když se to chvilku rozleží. Je to, jako by vám někdo urval část těla. Je to bolest, která se nedá srovnat s žádnou fyzickou bolestí. Bolí to jako nic jiného. Jako by vás obrovská ledová ruka chytla kolem srdce a nechtěla pustit. Máte chuť všeho nechat, všechno zahodit, sednout si někam do kouta a tam sedět až do konce světa. Přemýšlíte, jaké to bude žít bez toho dotyčného. Jestli vůbec má cenu žít. Říkáte si, proč zrovna on. Proč ne nikdo jiný nebo ještě lépe vůbec nikdo. Bude mít ten život vůbec ještě smysl? Nejtěžší je srovnat se s tím. Někdy to nejde vůbec, jindy platí: zmizí z očí, zmizí z mysli.

Setkáváme se taky s lidmi, kteří si život berou dobrovolně. Vlastně je plně chápu. Kolikrát už jsem přemýšlela, jestli tenhle život má vůbec nějaký smysl. Jestli má smysl se tu dál trápit, dál si říkat, že jednou přijde i to dobré. Neustále si říkat: zůstaň silná... Vlastně by bylo mnohem jednodušší to prostě ukončit. Říct světu sbohem a zmizet. Přemýšlela jsem nad tím mockrát. Ale na druhou stranu, kdovíco mě ještě potká! Třeba to bude spousta krásných věci. Třeba se mi splní mé sny. Třeba... Dosavadní průběh mého života mě však spíše vede k tomu druhému řešení. Smrt je vysvobození.

Myslím, že nejlepší by bylo umřít jen na pár dní. Zkusit si, jaké to je. Jestli to opravdu stojí za to, abychom si brali životy. Možná že pochopíme smysl života. Možná zjistíme, že hrozně moc chceme žít a užívat si života, vyhýbat se jeho nástrahám, zdolávat překážky. Ale třeba to bude jinak. Třeba přijdeme na to, že je lepší nebýt a raději sledovat, jak žijí druzí.

Tak co tedy? Být, či nebýt?