Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je ve společnosti téma smrti stále tabu? Proč vnímáme smrt jako negativní zkušenost? Co je vlastně smyslem našeho bytí? Co se stane po smrti? Existují minulé životy? Vnímáme všichni téma smrti stejně? A je vůbec racionální bát se něčeho, co stejně jednou přijde?

Až do dneška přetrvává ve společnosti zarytá skutečnost, že smrt je něco, o čem se nemluví. S vdovami/vdovci a sirotky je zacházeno s jakousi opatrností, respektem a možná i strachem z toho, že by se dotyčného mohly otázky a skutečnosti ohledně smrti dotknout. Dnešní doba je sice taková, že se o spoustě věcí, které byly dříve tabu, začíná veřejně mluvit, avšak stále to není téma běžného rozhovoru.

Spousta lidí vnímá smrt velmi negativně a já se ani nedivím. Smrt jakéhokoliv člověka vyvolá smutek a zamyšlení. Díky tomu, že je člověk vyspělý a oplývá celou škálou emocí, jsou u něj reakce na smrt o to silnější. Přeci jen jde o to, že daného člověka už nikdy neuvidíte, nikdy s ním nepromluvíte, zmizí a stane se pouhou vzpomínkou.
Pro mě je třeba naprosto nepředstavitelné, že by měl někdo z mého okolí náhle odejít a já už ho nikdy neuvidím. Tuto zkušenost bych jistě vnímala jako velmi negativní a rozhodně by mě poznamenala po celý další život.

Navázala bych otázkou, jestli všichni vnímáme smrt stejně. Někdo je více citlivější a někdo dokáže brát smrt celkem lhostejně. Lhostejnost neodsuzuji, je to velmi efektivní způsob obrany před smutkem, avšak pokud někdo neprojevuje empatii či soustrast k pozůstalým a záměrně dává najevo svůj postoj k této věci, připadá mi to velmi netaktní a nevhodné.

Každý z nás určitě alespoň jednou nemohl usnout, a tak přemýšlel o smyslu života. Většina z nás se dostala ke vzniku vesmíru, úvaze o Bohu nebo starověké filozofii. Má odpověď ovšem nezahrnuje ani jednu z možností. Dle mého názoru je náš cíl stát se dokonalými bytostmi, dušemi, které zažily všechno možné (strasti, radosti) a poučily se ze svých předchozích (mnohdy fatálních) chyb a vlastností. Těžko říct, co se stane po dosažení tohoto cíle, avšak určitě to nebude nic nábožensky podloženého, neboť má teorie, kterou vysvětlím v následujícím odstavci, Boha ve všech směrech popírá.

Otázka "Co se stane po smrti?" je možná tou nejvíce frekventovanou v této oblasti. Každého zajímá, co s ním bude, až zemře. Přijde do nebe? Do pekla? Bude padat nekonečnou temnou prohlubní?
Nic takového. Nevěřím na nebe ani peklo. Bůh je, dle mého, jen ztělesněným vzorem pro lidi. Aby se chovali podle jeho standardů. Nebo spíš standardů, které někdo určil, aby měl lidský život řád a lidé byli poslušné ovečky nevzpírající se určitým pravidlům, která společnost nastavila.
Nedělej něco, protože Bůh tě vidí! Hloupost. Jsme samostatně smýšlející bytosti, schopni vybudovat obrovské metropole a stále ze společnosti diskriminujeme samostatné a soběstačné ženy (oblast Arábie), homosexuální či jinak orientované jedince (Polsko) nebo handicapované lidi (trest od Boha).
Všechno, co v našem životě prožijeme, je předem naplánováno a uloženo v nevědomí. Před narozením se nám celý život naplánuje. Naše vlastnosti, city, životní milníky, zkoušky i smrt. Duše jako taková pak získá fyzické tělo, je schopna se projevit a překonat tak překážky, aby mohla dosáhnout dokonalosti. Když je pak její čas opustit fyzickou schránku a vrátit se zpět na začátek, obohacena zkušenostmi, člověk zemře a celý proces se opakuje nanovo. V podstatě by se to dalo nazvat jakousi formou reinkarnace, až na to, že je zde přesný řád. Duše, která je starší i zkušenější a má už podobu člověka, se již nemůže vrátit do nižších fází zvířat či mikroorganismů.

Dopodrobna rozebírat mé přesvědčení o tom, zdali existují minulé životy, by bylo na dlouhou debatu a spousta lidí by s mým názorem jistě nesouhlasila a snažila by se ho logicky vyvrátit. Z vlastní zkušenosti jsem však došla k přesvědčení, že minulé životy existují, jen jsou všechny zážitky z nich schovány za tmavou clonou v nevědomí. Díky hypnóze (regresní terapie) lze však touto clonou proniknout, zobrazit křivdy minulé a pokusit se je v přítomnosti vyléčit.
Například člověk, jenž byl v minulosti probodnut mečem, má dnes panickou hrůzu až fobii ze špičatých a ostrých předmětů, která mu brání v každodenním životě (nemůže používat nůž, nůžky nebo třeba pilník). Uvědomění si skutečnosti, že v minulosti zemřel za pomoci právě ostrého a špičatého nástroje mu může pomoci se se svou smrtí vyrovnat a přenést se přes ni, neboť jeho duše toho doteď nebyla sama schopna. Když teď člověk ví, odkud pramení jeho strach, dokáže se ho snáze zbavit.

Poslední otázkou zůstává, jestli je vůbec racionální bát se něčeho, co stejně jednou nevyhnutelně přijde. A dle mého je odpověď individuální. Já sama strach ze své smrti nemám, přeci jen, až umřu, pravděpodobně se to už nedozvím a může mi to být v podstatě jedno (čímž neříkám, že mi na mém životě nezáleží). Ovšem mám strach ze smrti někoho blízkého, někoho, koho znám, denně vídám a nedovedu si představit, že by to bylo nějak jinak. Vím, že jednou to prostě přijít musí a snažím se na to podvědomě a vnitřně připravit, aby byla má ztráta co nejméně bolestivá. Však nikdo neví, jestli právě tenhle den není jeho posledním...