Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Smrt je přirozená součást života. Shodneme se na tom, že na tomto světě si jsou všichni rovni, protože stejně všichni jednou zemřou. Když se ale zamyslíme nad tím, co je po smrti, názory lidí se začnou rozcházet. Někteří si kladou otázku: "Co se stalo se životem?" Teorie některých lidé je, že po smrti se převtělí a budou žít dál. Zastávají názor, že konec něčeho je začátek něčeho nového. Někteří zastávají názor, že existuje posmrtný život. Člověk který zemře, žije dál, jeho duch vyjde z jeho těla. Vždyť člověk je množství energie - kam se tedy po smrti tato energie ztratí? Jak je známo z fyziky, energie se nemůže ztratit, energie se pouze přeměňuje. Tak co se s touto energií stane?
Svědectví některých lidí, kteří přežili vlastní smrt, se někdy různí. Člověk, který zemřel v nemocnici a následně opět oživl, vypověděl, že po své smrti vystoupil ze svého těla a byl na chodbě a viděl, jak lékař oznamuje jeho smrt jeho blízkým. Dokázal i vypovědět, co lékař řekl a jak reagovali a co říkali příbuzní. Pak se opět vrátil do svého těla. Jak mohl tento člověk vědět, co se dělo na chodbě v době, když byl mrtvý? To je otázka, kterou nedokáže současná moderní věda zodpovědět a která zajímá tolik lidí.
Další svědectví lidí vypovídá, že když umírali, viděli tunel. Šli tunelem, na konci bylo světlo. Co se nachází na konci tunelu ale nikdo nedokázal zodpovědět, pravděpodobně na konci tunelu je to, čemu se říká smrt; o tom se ale můžeme jen dohadovat.
Když se zamyslíme nad teorií, že duch vystoupí po smrti z těla, museli by všude kolem nás být duchové. Některé články pojednávající o této problematice říkají, že duchové jsou všude kolem nás a lidi používají jako přenosný prostředek. Někteří lidé se snaží vyvolávat duchy. Podle některých svědectví se to i podařilo a s duchy rozmlouvali. Nakolik jsou tato tvrzení reálná a pravdivá, to musí každý člověk posoudit sám. Každý člověk si na toto vytvoří svůj vlastní názor.
Se smrtí je taky spjata v poslední době dost v médiích zmiňovaná eutanázie.
O eutanázii se vyskytují první zmínky již z dob pravěku. Archaické společnosti byly často nuceny se zbavovat slabších příslušníků. Samozřejmě svými specifickými metodami, které by dnes jako forma eutanázie nepřipadaly v úvahu.
Později, ve starořecké Spartě, byla slabá nemluvňata rovněž zabíjena, svrhována z hradeb. Tento barbarský způsob byl rovněž ještě pramáti dnešní eutanázie. Eutanázie, jak si ji dnes představujeme, byla poprvé aplikována až v devatenáctém století.
Když půjdeme dějinami dále, tak se s pojmem eutanázie můžeme setkat i v období 2. světové války. Nacistické představy o nutnosti rasové hygieny a očisty nebyly realizovány pouze pronásledováním jiných národnostních skupin. V německé lékařské vědě a praxi již delší dobu sílily teze o možnosti rozhodování o tom, čí život je z hlediska rasového škodlivý a čí nikoli.
Pojem eutanázie označoval systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Eutanázie probíhala v utajení, bez opory, dokonce ani v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 - většinou smrtící injekcí - zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů.
Nyní se o eutanázii dost diskutuje. Má své zastánce i odpůrce. Vlády zemí vedou debaty o tom, jestli legalizovat nebo zakázat eutanázii. V některých zemích už byla povolena.
Když se ale zamyslíme nad tím, co to vlastně znamená, dojdeme k mnoha teoriím. Je eutanázie zabíjení lidí nebo ne? Setkáváme se v mediích s tím, že byl lékař obviněn ze zabíjení svých pacientů. A lidé hned začnou diskutovat o legalizaci, aby se toto nestávalo. Někteří si myslí, že lékař zaslouží trest a vidí to jako vraždy. Jiní zase říkají, že to bylo pro pacienty vysvobození.
Legalizace eutanázie by znamenala, že by lékaři mohli ve vážných případech usmrtit člověka. Člověk by k tomu musel dát písemný souhlas a musel by být smrtelně nebo nevyléčitelně nemocný, trpět obrovskými bolestmi. Za takovýchto podmínek by byla eutanázie humánní a přípustná. Co když ale člověk je v takovém stádiu nemoci, že není schopen tento souhlas podepsat. Potom by tento souhlas museli podat jeho nejbližší příbuzní. Zde ale nastává problém. Je správné rozhodovat o smrti jiného člověka? Řekneme si: "Ano," vždyť jsou to jeho příbuzní, musejí vědět, co je pro jejich nejbližšího nejlepší. Zde ale nastává jiná otázka. Myslí příbuzní vždy jen na dobro nemocného člověka nebo jen na sebe? Co když nastane situace, kdy dají souhlas ke smrti jen proto, že z toho budou mít vlastní prospěch - například dědictví?
Vzpomeňme si na v současnosti nejznámější a na veřejnosti nejvíce diskutovaný příběh ženy v Americe, která byla už několik let neschopna sama žít bez přístrojů, lékařů a svých blízkých. Manžel se rozhodl, že pro ni bude nejlepší eutanázie, že nemá cenu dále ji udržovat při životě. Proti tomuto rozhodnutí se však postavili její rodiče. Co je v takovém případě rozhodující? Manžel nebo rodiče? Nakonec byla od přístrojů odpojena.
Zastánci eutanázie tvrdí, že jedním ze základních práv člověka je právo na život. Je tím myšleno, že naším právem je "svobodně" žít, jsme za sebe odpovědní a nemáme právo život brát jiným osobám. Ale pokud zvládáme slasti a strasti tohoto pozemského bytí a jednou přijde nemoc, z níž už není úniku a pomalu umíráme v bolestech, proč nemáme právo na dobrovolnou smrt? Proč nám je toto právo odpíráno?
Eutanázie je považována za formu důstojné smrti. V případě, kdy je již pacientova naděje na uzdravení nulová a sám pacient trpí v bolestech a prosí Smrt, aby si jej vzala, by snad mohla být přípustná. Není pro nemocného mnohem jednodušší po aplikaci eutanázie důstojně zemřít, než se hodiny svíjet ve smrtelných bolestech a čekat? Není jednodušší tento postup i pro jeho blízké? Copak by bylo pro někoho jednoduché sledovat pomalou smrt, postupný rozklad milované osoby?
Nezabiješ. Jedno z desatera hlásá tuto mírně naivní myšlenku. Nikdo nemá právo brát druhému život, ale co pod podmínkou nesmírného ulehčení choré osobě? Je to snad hřích?
Již sama Hippokratova přísaha, platící po více než 2000 let, kterou skládají mladí lékaři, je v současné době porušována (Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit /jak zemřít/. Žádné ženě nedám prostředek k abortu.). Copak se dnes ani u nás interrupce neprovádějí? Vždyť potrat je taky ve své podstatě zabití ještě nenarozeného dítěte, i když to ještě není samostatně žijící člověk. V některých zemích je dokonce interupce zakázána. Má taky své zastánce a odpůrce. Ale o tom někdy jindy.
Mohli bychom se inspirovat třeba některými americkými státy, kde je trestem smrti právě eutanázie. A jaká je to spravedlnost, když vrah na eutanázii právo má a obyčejný občan trpící bolestmi ne?
Jsem si plně vědoma faktu, že by se tento způsob odchodu dal lehce zneužít. Podplácení lékařů ze strany dědictví chtivých pozůstalých by mohlo vést k nepřekonatelnému hyenismu. Rovněž v úvahu musíme vzít i fakt, že mnohdy je léčba velmi nákladná, nejen co se týče financí. Mohlo by být nezřídkým jevem neposkytnutí dostatečné péče a ukončení pacientova života za účelem finančního ušetření.