Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dějiny či historii nacházíme v nejrůznějších podobách, je to obrovský prostor, jenž nikde nezačíná a nikde nekončí. Dějiny jsou v našem životě něco velmi zvláštního, něco, co nelze ani přesně definovat, nelze snad najít ani hlavní smysl nauky o dějinách či historii. Je také otázka, o jakou historii se máme zajímat nejvíce, o jaké historii máme vědět nejvíce, jelikož nejde udělat dějiny s velkým D, nelze popsat vše do jednoho.
Máme svou osobní historii, ta nám pomůže se v budoucnu vyvarovat některých chyb, avšak zase toho neprožijeme tolik, aby nám naše osobní dějiny stačily. Pro vyvarování chyb ve svém vlastním životě nám zajisté mohou být nápomocny všechny dějiny, těžko říci, jestli nějaké více či méně. Všichni máme také historii rodinnou. Ta - řekl bych - jde dnes trochu do ústraní; dříve původ rodiny hrál značnou roli, dnes už na tom téměř nezáleží. Přesto však mnozí z nás po konfrontaci se svou rodinnou historií kladou na sebe určité nároky. Pak je to historie našeho okolí, pro obyvatele měst je to obvykle ta nějaká čtvrť daného města, pro vesničany pak vesnice. S touto historií se nejvíce chlubíme, máme k ní nejhlubší vztah, když je někdo z našeho okolí slavný, bereme ho za svého, oslavujeme jeho úspěch. Pak je to historie kraje, tím mám na mysli přirozené kraje, nikoliv politické. Tady si myslím jsou značné rozdíly, zatímco v Čechách moc takových krajů moc nenajdeme, i když takové Třeboňsko jistě tvoří zdatnou výjimku, na Moravě je krajské uvědomění někde velmi značné; Hanácko nebo Valašsko jsou kraje se vším všudy, u nichž taková historie má značnou váhu. Po krajských dějinách následují dějiny zemské. U nás - díky stovkám nejrůznějších vlivů - prakticky zemské dějiny nenajdeme. Mají snad Čechy nějakou osobitou historii? Pokud ano, tak mi je absolutně utajena. Tudíž zemské dějiny poznávat nepotřebujeme, každopádně u nás jsou k ničemu, na rozdíl od takového Španělska. Tož kdyby existovala první republika, to bych mluvil jinak: Slovensko a Podkarpatská Rus by pro nás uchovávaly zajisté velmi pestré zemské dějiny.
Teď se patrně dostáváme k těm nejzajímavějším dějinám, neříkám však nejdůležitějším, a to k dějinám státním, možná lépe - a já nemyslím že je to něco jiného - dějinám národním. Ty je dobré ovládat a znát, protože tam je ukryto naše já - co vlastně jsme zač. Avšak podle mne bychom se nejvíce měli zajímat o historii evropskou. Podle mne v ní najdeme vše, co potřebujeme znát. Tím mám na mysli se učit evropskou dějinnou pospolitost, nalézt v té historii celky zapadající do jednoho evropského dějinného celku. Máme i historii světovou, avšak podle mne tu nejde nalézt, nejde nalézt světovou historii, protože svět se vyvíjel odlišně, pokusy o nalezení světové historie jsou jen slepenci nemající duši. To je, jako bychom chtěli z černé a bílé vytvořit jednu barvu, těžko by se nám to povedlo, hádám, že by z toho vznikla jedna z původních barev, která si pro své přikrášlení přidala něco z té druhé barvy. Naopak v Evropě já vidím jedny dějiny, které nám mohou mnohé dát. Dobré dějiny evropské pospolitosti však ještě nikdo nenapsal, leč francouzský profesor Duroselle se svými "Dějiny Evropy" napsal velmi povedenou studii dějin evropské pospolitosti, bohužel se však až příliš zaměřil na svou vlast. Pokud bychom byli schopni evropské dějiny vytvořit, pravděpodobně bychom učinili velkou revoluci. Dali bychom konec tomu, co dnes je, že dějiny nikde nezačínají a nikde nekončí.
Dnes však nad námi stále visí otázka: O jakou historii se, my Evropané, máme zajímat nejvíce? Když pominu historii evropské pospolitosti, rádi se snažíme utíkat od reality do starověkého Egypta, Řecka a Říma, ke Kosmasovým pohádkám o Libuši, která věštila Slávu, která se hvězd bude dotýkat. Myslím - pochopitelně to není zdaleka jen názor můj - že to spíše byla ukázka starověké propagandy, než skutečné proroctví. Ale to není smysl historie, abychom si své problémy šli vynahradit získáváním vědomostí o starověku. Měli bychom se zajímat o takovou historii, která je důležitá, bez rozdílu na to, jak je stará. Takže například demokracie - tam je nesmírně důležité sáhnout do starověkého Řecka třeba k Platónovi a podívat se na ten vývoj. Historie by se neměla stát funkcí útěchy, nýbrž funkcí pomoci. Měli bychom historii využít, nikoliv nad ní plakat a vzténat, jaké to byly dříve časy, možná neuškodí, když připomenu jeden Masarykův výrok: "Neztrácej se ve vzpomínkách na slavnou minulost, usiluj o slavnou přítomnost; nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak věci můžeš zlepšovat a dávat do pořádku; nelítej v oblacích, ale drž se své země, je nejjistější a nejnepochybnější. Ať čemukoli sloužíš, drž se reality -" Ano, Masaryk, T.G.Masaryk.
Říká se, že bez poznání minulosti nelze zcela pochopit přítomnost. Já bych řekl, že bez poznání minulosti vůbec nemůžeme pochopit přítomnost, natož abychom věděli, kam máme směřovat budoucnost. Jen hlupák a omezenec si může myslet, že může pro lidstvo něco dokázat, když nezná minulost. Avšak musím zdůraznit, že nejde o to se historii naučit, nýbrž historii pochopit, abychom mohli pochopit budoucnost. Bez poznání a pochopení vývoje lidstva na Zemi, jsme ochuzeni o mnohá poznání lidské společnosti a stáváme se zajatci stereotypů. Uvedu jeden z mnoha možných příkladů: "Já tu dnešní mládež nepochopím..." nebo: "Kam ta mládež spěje?". Ovšem ten, kdo tuto frázi, známou jako fráze "Bolí mě hlava", použije, neuvědomuje si řadu věcí: Jaké to bylo, když byl on mladý (opět se jedná o historii, tentokrát osobní), choval se úplně stejně, pouze to své chování jiným způsobem vyjadřoval, žil v jiné době s možností použití jiných prostředků než ta mládež, o které hanlivě ten člověk mluví. A pak ještě něco - lidský život se stále vyvíjí, jen neznalec minulosti se může dnešní mládeži divit, protože ten, kdo ví, pochopí ten vývoj, díky minulosti pochopí přítomnost a ani v budoucnosti jej nemůže nic překvapit. Každý světaobčan si musí uvědomit, že jediné, co ve společnosti trvá, je neustálá liberalizace a ta liberalizace musí nutně trvat až do zániku lidstva; pokud se tomu příčíme - naše věc - pak jsme však nepoznali, jak na to na světě chodí.