Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mám-li se zamyslet nad touto větou, musím si ji nejdříve upřesnit, abych zjistil, jak na ni zareagovat. Mohu ji posuzovat jako větu oznamovací, což by nutně vedlo jen ke schvalování nebo vyvracení daného faktu, a taková úvaha by mně samotnému ani čtenářům moc nepřinesla. Stalo by se jen to, že by ji jedni schválili a druzí odsoudili. To, jak si myslím, asi není důvodem, proč takovou úvahu psát, neboť úvaha jako literární útvar by podle mě neměla problémy soudit a popisným způsobem na ně bez zjevného výsledku jen černobíle poukazovat. Taková úvaha má z mého hlediska za cíl problém přiblížit, vysvětlit a popsat z několika úhlů pohledu, aby si čtenář na předkládaný problém udělal vlastní názor a za pomoci mnou naznačených možností zformoval své vlastní nazírání na věc. Takže jak toto zadání uchopit? Dovolím si nepatrně opravit slovosled a vytvořit otázku, která přidá tématu na důraznosti a přitažlivosti. Takže se pokusíme o nové zadání, které bude znít: Je sobectví jedem každého přátelství? Když jsme si takto vyjasnili vnímání základního problému, můžeme přistoupit k poznávání důležitých pojmů a jejich vysvětlení, které nám lépe poslouží k pochopení a orientaci v úvaze.
Nastává tedy chvíle k seznámení s významem slova sobectví. Ještě než byl vytvořen tento český ekvivalent, dostal tento projev lidského chování název egoismus. Je to snaha jedince stavět se vždy do popředí, prosazovat vlastní zájem za cenu čehokoliv, orientovanost na sebe sama a přehnaná láska k sobě samému. Zbývá jen dodat, že egoismus se u člověka projevuje jen v různých jeho reakcích a ne v celém jeho chování. To znamená, že není člověk jen flegmatik nebo cholerik, ale má v sobě složky obou dvou temperamentních typů, z nichž každým reaguje na jinou situaci, i egoista se chová sobecky jen v různých momentech a může být i hodným, vstřícným přítelem ve chvílích, kdy necítí, že by pomoc bližnímu nějak ublížila jeho egu. Takže čistých sobců je na světě jen málo a každý z nás se egoistou stává pouze v jistých vypjatých situacích, kdy už necítí jiné východisko. A každý z nás má svou hranici sebeprosazení položenou někde jinde.
Jelikož jsem nenašel k výrazu sobectví vhodné slovo opačného významu v češtině (Nebo to nebyl přímo výraz, který by vyjadřoval všechny protiklady ke slovu sobectví), budu používat pojem altruismus, jenž znamená lásku k bližnímu a schopnost podřídit své vlastní zájmy pro blaho druhých.
A nyní nastává pravá chvíle začít se konečně zabývat naším tématem. Je všeobecně přijímanou pravdou, že přátelé by k sobě měli být upřímní, vstřícní a ochotní vždy a všude přispěchat tomu druhému na pomoc. Přítel přítele nezradí, přítel příteli vždy pomůže, poradí a je ochoten pro něj obětovat i něco ze sebe. To je všechno krásné, ale popravdě, kdo kdy zažil takový bezelstný a obětavý vztah? Připomíná mi to spíše popis ideálu, jako, když se vás někdo na ulici pro veřejnou anketu zeptá na váš názor. Nikdo nechce vypadat špatně, a tak vždy odpoví ve smyslu této ideální pravdy. Co si však myslí doopravdy, je otázkou. Nicméně nechci nikoho přesvědčovat, že takový vztah neexistuje. Jistě je několik podobných lidí, kteří to přesně takhle cítí a chovají se k sobě navzájem s láskou, respektem a jsou ochotni kdykoli svým přátelům s čímkoli pomoci.
Pomineme-li toto vnímání vztahu, neboť je jistě značně zidealizované, dostaneme se do úrovně čistě lidské a to nás zajímá asi nejvíce. Z tohoto hlediska existuje podle mne pro vnímán přátelství jednoduchý vzorec. Nazvěme ho třeba termínem přátelské sobectví.
Tento druh vztahu je založen na nadměrné důvěře, kdy je jeden z dvou lidí dominantní a druhý podřízený. Druhý k tomu prvnímu vzhlíží a první toho druhého využívá, aby zažil pocit nadřazenosti. I takový vztah je podle mého názoru rovnocenný, protože si oba dva uvědomují, že jim ten druhý něco dává a jsou ochotni pro něj sami jisté věci obětovat. Sobec v tu chvíli svůj egoismus ponechává v pozadí a získává vůdčí roli, o níž mu jde hlavně, a altruista dovoluje sobci vyniknout, aby se s ním mohl svézt a získat tím i něco pro sebe. Je to takové cizopasné soužití. Dá se to nazvat přátelstvím, nebo ne? Podle mne ano, protože v životě nejde o ideály, ale o vzájemný boj, z něhož můžou těžit jak slabí, tak silní a jde tedy jen o způsob, jak pro sebe danou situaci využít.
A nebo je to jen jakési kamarádství? Vztah, který by se se skutečným přátelstvím neměl zaměňovat? Každý to jistě cítí jinak a chtěl by to pravé přátelství zažít, takže se pak stává, že je tímto slovem označováno vše možné, i když to má k ušlechtilosti velmi daleko a už vůbec nemůže být řeč o sebeobětování nebo nezištné pomoci. A tak to díky lidské touze být něco lepšího toto slovo degeneruje.
Pokusím se celý problém demonstrovat na nějaké reálné situaci. Představme si, že se dva přátelé sejdou a jeden požádá druhého o pomoc. Například se stěhuje a nemá nikoho, kdo by mu pomáhal tahat nábytek. Přítel z ideálního vztahu, kde není pro sobectví místa, kde se k sobě oba chovají nezištně a altruisticky, neváhá ani okamžik a ihned pomoc přislíbí. Nic jiného se od něj ani neočekává a jiná reakce není v tomto vztahu myslitelná, neboť by potom celé ideální přátelství sklouzlo do roviny přátelství reálného, které jsem pro lepší srozumitelnost nazval kamarádstvím.
Je-li reakce dotazovaného jiná v jakémkoli směru, jde vždy o vztah sobec - altruista. Když požádá o pomoc sobec, altruista mu vždy vyhoví, protože tím své jednostranné přátelství utužuje a posiluje. Nemůže si přece sobce rozhněvat. Požádá-li o pomoc altruista egoistu, není vůbec jasné, zda se s dobrou potáže. Záleží na kamarádově náladě, na tom, zda si nenajde nějakou lákavější činnost, kvůli níž by se od nepříjemné povinnosti utrhl a jíž by si svou zradu omluvil.
Altruistovi by sobcovo chování nemělo vadit, protože on je duševně vyspělejší a má pochopení pro lidské slabosti. Je jasné, že i toto je čistě jen ideální popis situace a může dojít k různým vypjatým momentům a oba dva musí při nich zachovávat určitá pravidla. Pokud by byl sobec moc sobecký, všechny by od sebe postupem času vypudil a altruista by se naopak nechal tak dlouho využívat, až by neměl kamarádovi co nabídnout, ztratil by vlastní identitu a stal by se jen nástrojem v sobcových rukou.
Pokud spolu kamarádí dva egoisté, nikdy se o pomoc nepožádají, neboť jejich vztah se odehrává čistě v rovině zábavy. Neobtěžovali by se vzájemnou žádostí o pomoc. Na to mají své jiné kamarády z řad altruistů.
Udělejte si nyní svůj vlastní závěr o tom, zda je sobectví jedem či jen negativním faktorem, který dělá z celého přátelství dynamicky se rozvíjející propletenec pozitivních lidských vztahů. Já za sebe mám pocit, že sobectví je ve vztahu dvou lidí důležité a stejně tak důležité je soudně, přiměřeně a účelně ho využívat. Člověk by měl prostě sám uvážit, která situace si od něho žádá sobecký a která altruistický postoj. Pokud to posoudit neumí nebo nechce, musí počítat s tím, že přátelství poničí, a nést odpovědnost za následky svého chování.