Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Lidský život je plný emocí a jejich projevů. Myslím si, že k nim patří i strach. Na světě existuje tolik věcí a situací, že snad nelze nalézt člověka, který by se ničeho nebál. Pokud někdo tvrdí, že se ničeho nebojí a chvástá se svou nebojácností, tak podle mě má pouze obavu si svůj strach přiznat. Takové lidi nemám ráda, vždyť bát se je naprosto přirozená věc, tak proč o tom nemluvit?

Většinou se bojíme něčeho nového, nepoznaného, s čím nemáme zkušenost. Je ale běžné bát se situace, se kterou už zkušenost máme, kterou jsme si prožili, ale zanechala v nás ne příliš pozitivní vzpomínky. Na každém kroku na nás doslova číhá něco, co v nás vyvolává to zvláštní chvění, abnormálně rychlý tlukot srdce a hlavu plnou myšlenek. Jít dál a překonat to? Překonat sebe? Nebo utéct a schovat se do bezpečí? To jsou v danou chvíli otázky, na které je velmi těžké si správně odpovědět. Musíme si uvědomit, jaké důsledky bude mít naše řešení.

To, jak se člověk zachová, se nejspíš odvíjí od jeho povahy. Lidé jsou různí, někomu stačí, když od strachu uteče a nezajímá ho, že útěk nic neřeší. Tohle řešení se mi nelíbí, v podstatě to ani řešení není. Dříve nebo později se problém vrátí a my zase budeme plni strachu, plni otázek. A znovu utečeme? Opět to odsuneme na později? To ne, to opravdu není můj způsob. Nerada se vzdávám nebo utíkám, raději se snažím překonat to.

Snad každý den je přede mnou nějaká situace, ze které mám strach. Bojím se vstoupit do místnosti plné lidí, mluvit před větším publikem nebo se jen třeba někoho na něco zeptat. Chvěji se, třepe se mi hlas, ale po prvních slovech, po pár větách se vše uvolní a najednou je strach za mnou. Miluji ten pocit, když něco překonám, když překonám sama sebe. Jsem plná radosti a nakonec si uvědomuji, že to vůbec nic nebylo. To je ten hlavní důvod, proč před problémy neutíkám. Je to kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, který potom následuje.

Existují ale situace a hranice, které bychom asi překonávat neměli. Myslím tím různé fóbie. Takový strach má člověk v sobě pevně zafixovaný a jeho překonávání by třeba mohlo mít nepříjemné důsledky. Co se týče mě, mám poměrně velký strach z uzavřených prostorů. Takže mi nepřipadá příliš rozumné člověka s klaustrofobií tlačit do výtahu, nebo dusit pod peřinou. Také příliš neuznávám současný rozmach adrenalinových sportů. Ty, při kterých nejde o život, ještě pochopím, je mi jasné, že lidé to dělají kvůli tomu úžasnému pocitu, který se nakonec dostaví. Některé aktivity jsou ale opravdu smrtelně nebezpečné a takové hazardování se mi vážně nelíbí.

Myslím, že lidé by se měli snažit svůj strach překonávat, už jen kvůli tomu osvobozujícímu pocitu, ale určitě bychom se neměli přeceňovat a uvědomovat si hranice svých možností.