Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všichni si pro sebe přejeme jen to nejlepší, samozřejmě. Je to přirozené, kdybychom nebyli cílevědomí a srozuměni s tím, že se občas musí jít přes mrtvoly, vážně bychom po čase jako mrtvoly skončili. Už od útlého věku chceme právě jen to nejlepší. Chceme nejlepší bábovičky na písku, nejlepší hračky od Ježíška, následně někteří z nás nejlepší výsledky ve škole a někteří i ty nejlepší výsledky, co se alkoholu v krvi týče. Každý chce něco jiného, ale většina z nás chce dříve či později dokonalého partnera, nebo dokonalou partnerku. Pro každého je prioritou u své drahé polovičky něco jiného a někdy není nejlehčí objevit náš ideál.
Po nalezení naší druhé polovičky se ocitáme v jakémsi pocitu opojení a je jen na nás, jestli jen chvilkové, nebo na celý život. V prvním případě je asi jasné, co nasleduje, jenže jak je tomu v případě číslo dvě? Je svazek manželský už jen automatickým aktem, který v našem světě přestává být IN, anebo jsou zásnuby a následné kroužky na prsteníčkách stále ještě výrazem nehynoucí lásky k druhé osobě?

Všichni víme, že pro ženu je svatba čímsi kouzelným. Je to jenom náš den (a našeho budoucího chotě samozřejmě taky), budeme na sobě mít pohádkové šaty, budeme mít konečně všechno podle toho, jak jsme chtěly my a některé z nás budou mít i to štěstí, že se díky příznivé situaci protějšku budou moci vdávat na pohádkovém místě. Na rozdíl od našeho partnera je pro nás celý proces příprav nadmíru vzrušující a prožíváme ho asi zhruba jako hlavní hrdinka Sexu ve městě Carrie, která svůj seznam hostů zaokrouhlí na číslovku obsahující dvě nuly.
Seznam hostů. Ano, záleží pouze na charakteru nevěsty, jestli chce svoji změnu stavu vykřičet do světa a vidět v očích svých zoufalých kamarádek blesky, nebo mít komorní obřad pouze v kruhu rodinném. Ze začátku můžeme sledovat snahu ze strany partnera, ale po čase ho přípravy budou zajímat asi tak jako váš trénink pilates. Svatební den si ale oba budete pamatovat jako jeden z nejkrásnějších ve svém životě. O tohle všechno jsou ochuzeni ti, kteří z nějakého důvodu jsou proti sňatku.

V manželství však o samotnou svatbu vlastně vůbec nejde. O co tedy jde? Myslím si, že manželství je akt, jenž se uzavírá, aby byla rodina kompletní. Když se na to podíváme ze strany zamilovaného páru, uzavření manželství je pro ně naprosto zbytečná věc. Ale jakmile se páru narodí dítě, popřípadě děti, i pro okolí budou vypadat více jako rodina, když budou všichni nosit stejné jméno v občanském průkazu.

Manželství je také obrovský závazek. A možná proto se lidé berou. Když se nad tím vlastně zamyslíme, lépe se říká "Promiň, už nám to neklape, rozcházíme se.", než když víte, že rozvod sebou nese spoustu papírování, řešení a tahanic. To už si to dvojice raději pořádně rozmyslí a třeba zjistí, že se jim vyplatí zůstat spolu - kvůli dětem, protože ty to odnesou vždy nejvíce, a díky nim zkusit najít k sobě cestu zpátky.

Co k tomu závěrem říct? Snad jenom to, že svatba je určitě krásná věc, ale doba jde dál a třeba za pár desítek let bude úplně zapomenuta. Někdo se bere z lásky, někdo protože musí a očekává se to od něj a někdo se nevezme nikdy. V každé z vyjmenovaných skupin jsou šťastní lidé a je na každém z nás, aby si vybral svůj směr, kterým se chce vydat. Šťastni můžeme být v manželství i bez něj, ale zrovna tohle je jeden z kroků, který bychom si měli řádně rozmyslet, ne jenom kvůli sobě, ale i kvůli ostatním.