Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ke své práci jsem si vybrala "věčné" téma, nad kterým se střetávají názory a myšlenky skeptiků a optimistů, vykladačů posmrtného života atd. Mne samotnou toto téma zajímá asi tak jako spoustu jiných. I mě často napadá otázka: "Co mne čeká po smrti?" Jistou odpověď, která však není definitivní, mi dala právě kniha O životě po smrti od Elisabeth Kubler-Rossové.
Autorka mi nabídla alternativu jakéhosi slastného pocitu poté, co motýl opustí kuklu. Její názory se opírají o zkušenost s umírajícími dětmi a starými lidmi. Bezesporu jde o silný citový zážitek a člověk, který se s tímto v životě setkává často, je nucen zaujmout ke smrti nějaký postoj. Jak sama autorka uvádí, postoj lze zaujmout dvojí. Pesimistický (a ten si dokáže najít tisíce důvodů, proč je pravdivý) a pak postoj optimistický. A právě ten se nám snaží prezentovat autorka knihy. Já sama jsem zastánkyní optimistického názoru. A proč? Člověk je svou mentalitou založený tak, že potřebuje pro svou činnost jakousi pohonnou látku, optimismus - motivaci.
Bezesporu je touto motivací i víra v posmrtný život. Koneckonců jistě existuje nějaký důvod, proč zde jsme. A na tento musí bezesporu navazovat nějaký důvod, proč musíme odejít. A když už jsme se dostali tak daleko, proč by nemohla existovat nějaká příčina proč pokračovat. Pokračovat ve formě, kterou nejsme schopni vidět, zkoumat, analyzovat a hlavně nejsme schopni říct, že právě tak to je. Zde se dostáváme do situace, kdy už nejde o diskusi, zda nějaké pokračování existuje, nýbrž jakou na sebe vezme podobu. Během života jsem již mnohokrát slyšela ono vyprávění o světle na konci tunelu. Zdá se mi nemožné, aby takové ohromné množství lidí vyprávělo o téže věci v tak podobných souvislostech, aby ji všichni tak podobně popisovali. Sama autorka uvádí celou řadu případů, které se zdají nesporné a dokazují existenci posmrtného života, či jiné formy vědomí. Ona metafora o kukle a motýlu se mi zdá pro danou situaci poměrně vhodnou. Motýl, který roste v kukle, má možná od přírody v genech uloženou informaci-příkaz, že má jednou vyletět. Ale myslíte si, že ví, co ho vlastně venku čeká, jak to tam vypadá? Já myslím, že ne a že pravdu zjistí až poté, co se své kukly zbaví a vyletí do nového světa. Není to dostatečně podobná paralela s naším umíráním? Také víme, že jednou odejdeme a jediná otázka, která nás trápí, je, jak to tam bude vypadat, co nás tam čeká. Můžeme se opírat pouze o svědectví lidí, kteří již byli na prahu smrti a možná již ze své kukly vykoukli a zahlédli něco z onoho budoucího "prostoru", jenž nás čeká. Vzhledem k předchozím řádkům, které jsem napsala, mne napadají dvě otázky. Tou první je otázka, jak je možné porovnávat smrt s vylíhnutím motýla z kukly? Odpověď je prostá. Od dětství jsme vedeni k tomu, že smrt je konec. Že je čímsi definitivním. Ovšem kdo nám může skutečně říci, že to není právě jen ono vylíhnutí do jiné, dospělé formy existence. Druhou otázkou je, že argumenty všech, kteří se řadí mezi obhájce posmrtného života, souvisejí se zkušeností blízkou smrti, nikoli smrtí samotnou. To je samozřejmě pravda, ale již samo nahlédnutí do etapy, která nás čeká po fyzické smrti, nás opravňuje k tomu činit soudy o tom, co nás v této etapě čeká. Myslím, že se to dá přirovnat k tunelu. Jsme-li uvnitř tunelu a vidíme-li na jeho konec, tak zajisté nejsme schopni podat zprávu o detailu krajiny, která se za tunelem rozprostírá, ovšem jistě jsme schopni podat zprávu, že za koncem tunelu "něco" je a například, že tam svítí slunce.
S otázkou, kterou zpracovávám, blízce souvisí otázka: "Co je Bůh? A je vůbec Bůh?" Musím předem říci, že nejsem věřící. Přesto si myslím, že něco nad námi existuje. Myslím si, že existuje nějaký řád, který definuje smysl naší existence, který přesně udává, co se má kdy stát a proč. A pojmenování tohoto řádu již není vůbec podstatnou otázkou. Jeden může tento řád nazvat Bohem, druhý přírodou a třetí například "řádem". Název není důležitý. Domnívám se, že koneckonců není ani důležité, zda něco po životě existuje. Vycházím-li z potřeb našeho současného života, tak jediné co potřebujeme, je mít víru a motivaci. Když budu poněkud sarkastická, vše podstatné poznáme, až přijde správný čas. Co je však smutné, že ten správný čas viditelně přichází u každého člověka individuálně. A zde se již dostávám k úvodnímu odstavci, kterým jsem svou práci začala. Nechci speciálně toto téma příliš rozebírat a snažit se k němu zaujmout nějaké stanovisko. Smrt dítěte je okamžikem, kdy nám přicházejí tyto otázky na mysl nejvíce a nejnaléhavěji, přesto se necítím být oprávněnou zacházet až do takovýchto krajností. Již jen představa takové smutné události ve mně vzbuzuje nepříjemný pocit. Mým názorem je, že nic se neděje jen tak, a ať je taková událost jakkoli vypjatá a těžká, je k ní nutno (a právě v tuto chvíli nejvíce) přistupovat jako k jakémusi přechodu do jiného (lepšího) prostoru, světa, nebo říkejme tomu, jak chceme.
Co chci tedy říci? Že je třeba věřit. Každý by měl věřit v to, co vychází z jeho nitra. Nikoli v to, co je mu řečeno, podáno někým jiným. A tím jiným může být počínaje církví kdokoli. Víra nám dává sílu k tomu překonat tuto etapu naší existence (život).
Stejně tak, jak jsem napsala tuto práci, tak jde napsat práce se zcela opačným smyslem a názorem. Jistě je třeba respektovat i ten, neboť jak jsem již psala, jde o jedinou otázku, na kterou zjistíme odpověď až tehdy, kdy ji nikomu nebudeme moci říci.

LITERATURA:

Elisabeth KUBLER-ROSSOVÁ, O životě po smrti - Jedinečná svědectví o nesmrtelnosti duše (On Life After Death), vydavatelství ARICA, 1992