Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V dnešní době jsme doslova zahlcení technologií. Většina z nás by si bez těchto vymožeností už neuměla vůbec představit život. Ke snídani si zapneme televizi, v autě si pustíme rádio, když přijdeme domů, odhodíme tašku a zapneme počítač. Rychle se totiž musíme podívat, jaké odkazy kdo dal na Facebook nebo Twitter, a jsme tam až do večera...

Jednou jsem četla článek o tom, že tyto "technologické pokroky" nahrazují osobní kontakt mezi lidmi. A plně s tím souhlasím. Kdysi se sousedé, přátelé a rodiny navštěvovali v kuse a debatovali o tehdejších nejnovějších událostech, o světových problémech anebo o úplně každodenních věcech. Kdysi čas utíkal jinak než dnes. V dnešní době všichni někam spěchají. Ale proč? Za čím se tak horlivě ženou? Snaží se vydělat co nejvíce peněz, pořád pracují a už skoro nemají čas ani na své rodiny.

Připadá mi, že lidé zapomínají cenu života.
Během první i druhé světové války si lidé tuto cenu plně uvědomovali. Nezajímalo je, do jakého obchodu se zapojit, aby vydělali milióny. Starali se o to, jestli přežijí. Jestli přežijí oni a jejich blízcí. Chránili se navzájem.
Když se podívám na dnešní dobu, je tomu úplně jinak. Rodiny se rozpadají, příbuzní se skoro nevídají a sousedé se nenávidí. Pak hledám viníka. Vždycky najdu jen jednoho. A tím je technologie.

Netvrdím, že je špatná, ale už si lidi tak omotala kolem prstu, že jsou na ní závislí.
Když pozoruji dnešní mládež, nestačím divit. Dvanáctileté děti hrají na svých iPhonech hry, ve kterých se navzájem zabíjejí. A když jim někdo řekne o tom, že kdysi děti v jejich věku umíraly v koncentračních táborech, dělají si z toho ještě legraci. Anebo když jim někdo dá do ruky kopačku, pomalu ani nevědí, co s ní mají dělat.

Kolikrát přemýšlím, jaké by to asi bylo žít v 50. letech minulého století - bez počítačů, mobilů a wi-fi -, kdy si ještě lidé vážili jeden druhého. Kdy mladí muži byli zdvořilí k mladým dámám a kdy se lidé ještě uměli bavit. Ale tento svět existuje už jen v nádherných vzpomínkách mé babičky a dědečka, když mi o tom vyprávějí. Pak končí sny a já se vracím nohama pevně na zem do reality, kde je můj názor jen jedním proti miliónu.