Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Častokrát se sám sebe ptám, jaký je vlastně smysl člověka? Mnohdy totiž narážím na ten problém, že pokud člověk žije - a to třeba i efektivně a prospěšně - častokrát se mu stane, že vlastně po něm nic nezbude. Ano, možná, že si na něj časem někdo vzpomene. Nejspíše někdo z jeho blízkých, popřípadě těch, kteří se s ním setkali. Avšak ti o něm nebudou šířit zvěsti jen tak. Kdepak. Prohodí o něm občas pár slova a tím to končí.

Říkáme si, je tu internet a na něm vše najdeme. Ale i zde je občas těžké něco najít. Ke všemu pokud daný člověk není aktuální. Nemůžu hovořit do budoucna, avšak můžu danou věc srovnat s kronikami a kulturním odkazem dávných civilizací. Pouze hrstka významných představitelů minulých kultur je nám známá. Zbytek odvál čas a zapomnělo se na něj. Dnes tu máme internet, ale jaké to na něm bude za takových sto, dvě stě let? Myslím si, že je vysoce pravděpodobné, že se zmínky o minulých lidech často vytratí do neznáma. Nikdo si na ně nevzpomene. Pouze ti, kteří dokážou vládnout světem, budou v paměti všech navěky. Avšak kolik jich je? Stovka? Možná i méně. Nevím, domnívám se však, že jich rozhodně nebudou tisíce.

Kdepak, na většinu lidí se zapomene... A zde vyvstává otázka, není člověk potom nicotný? Domnívám se, že mnohý člověk kvůli tomuto paradoxu nejspíše i musí být. Jinak to prostě nejde. Kdybychom věděli o každém, jaký by to pak mělo smysl? Tuším, že asi žádný.

Proto se musím sám sebe zeptat znovu. Tentokrát ale, zda je nicotnost člověka pro blaho většiny podstatná. Na to si již nedokážu odpovědět. Často se jednotlivá fakta rozchází a dostávají mne do úzkých, neboť si s nimi nevím rady.

Na jedné straně mi nicota člověka říká, jak jsme zanedbatelní. Jak málo nám záleží na druhých a jak málo i na nás samotných. Nestaráme se často o to, co přijde. Nestaráme se často ani o to, co bylo, abychom se poučili. Jediné, co nás asi zajímá, je teď. A co přijde po teď? Co přijde po tom, až skončí? Až nic nebude? Pak skončíme v nicotě.

A ještě hlubším poznatkem je, že za spoustu let naši planetu zničí slunce. A co pak? Jaký bude mít smysl to, že zde byl nějaký člověk? Jaký to bude mít smysl, když ani o těch významných pro náš svět nikdo nebude vědět? Pak je odpověď jasná - žádný.

Člověk je předem odsouzen k nicotě. Celé civilizace, pokolení, ty všechny jsou vůči vesmíru nicotné. Člověk je nicotným. A je jen otázkou, kdy si to uvědomí a začne s tím něco dělat. Teprve pak - možná - nebudou jeho život a cíle bezvýznamnými.