Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč píši úvahu zrovna o autismu? Jednoho dne jsem se koukal na televizi a zhlédl o této poruše dokument, jenž mě zaujal.
Kdo jsou vlastně autisté? Čím jsou tito lidé zvláštní? Jak se chovají? Jaké mají potíže? Nad těmito a dalšími otázkami, které mě napadají, bych se chtěl ve své práci zamyslet.

Autismus je mentální vrozená porucha, při které člověk nerozumí tomu, co prožívá, slyší a vidí. Autisté nereagují na své jméno; neříkají, co si přejí; nereagují na pokyny ostatních, takže někdy působí dojmem, že jsou neslyšící...
Umíte si představit, jak byste komunikovali s takovým člověkem? Tady máte prostor o tom popřemýšlet.

Autista není schopen orientovat se v pocitech nejen svých, ale ani v pocitech druhého člověka.
Když se nad tím zamyslím, uvědomím si, že jsem ve věku, kdy mám rovněž někdy problém vyznat se ve svých pocitech (a to nemluvím o tom, že se nevyznám ani v pocitech některých "dospěláků"). Jen doufám, že z toho jednou vyrostu...na rozdíl od autistů, kteří jsou tímto handicapováni celoživotně.

Když tak přemýšlím nad předešlými napsanými slovy, dochází mi, že tito lidé musí mít logicky problémy i ve vztazích s ostatními lidmi. Nerozumí sobě, nerozumí druhým... Jsou vůbec tedy schopni navazovat vztahy s druhými?

A co jejich emoce? Bohužel díky tomu, že mají svůj vlastní nedotknutelný svět, ve kterém řeší problémy, žijí vlastně v jakési "své bublině" a nikdo tento jejich svět nedokáže změnit.
Autisté mají smůlu v tom, že nemají city. Abych to upřesnil: neznají emoce, neumí je rozlišit. Pro tyto lidičky je typické, že jim chybí "úsměv" na tváři. Například neumí lhát (to ale zřejmě není nevýhoda podle většiny dospělých), nepochopí vtip.

Na druhou stranu mají někteří autisté výjimečné schopnosti nebo dovednosti, třeba mají výbornou paměť. Hlavně fotografická paměť je u nich velmi vyvinutá. Kupříkladu jdete po ulici a na zem vám spadne krabička se sirkami a naproti vám stojí autista. Podívá se na ni a za chvíli opět zvedne hlavu a řekne vám počet sirek, které vám spadly. Když se ho za pár let zeptáte, kolik sirek vám tehdy spadlo na zem, tak vám toto číslo zopakuje a také vám řekne, jak byly dlouhé, jejich čárový kód, případně kdo je vyrobil. Otázkou je, zda tyto výjimečné schopnosti využijí ve svém životě. Jsou schopni si zapamatovat celý kalendář, každý den v roce a říci, kdo slaví svátek v určitý konkrétní den, ale k čemu jim to je?

Pro jejich chování je typické, že mají rádi svůj řád a rituály. Nesnáší jakékoli změny ve svém zaběhnutém životě. Pokud nějaká změna nastane, reagují nepřiměřeně. Autisté musí mít přesně naplánovaný den a tento program se musí dodržovat. Můj otec má přítele a jeho syn je prý autista. Když měli odletět na dovolenou, jejich letadlo bylo zpožděné asi o deset minut. Chlapci se začalo špatně dýchat a po chvíli dostal záchvat. Jsou velmi citliví na to, jak mají naplánovaný den, například večeři musí mít každý den ve stejnou hodinu, jinak mohou dostat záchvat.
Umíte si představit, že každý váš den by musel být do detailu naplánován? Kdy budete jíst, co budete jíst...musí to být hrozně náročné i pro jejich rodiny - pro ty, kteří o ně neustále pečují, je to nesmírně vyčerpávající...

Děti autisté si většinou hrají o samotě, nezajímají se o ostatní. Zabývají se určitými věcmi stále dokola a rádi staví hračky do řad, aby to mělo číselné souvislosti (např. domino). Často se neobvykle fixují na určitou hračku, kterou nosí všude s sebou. Pokud tuto hračku nebo jiný předmět (např. oblíbený hadřík) drží v ruce, nemají ostatní šanci s takovým dítětem pracovat. Nebude s námi komunikovat, protože se právě nachází ve svém světě, ve "své bublině".
Řekl bych, že v tom se podobají mně a ostatním zdravým dětem, protože když sedím u počítače a jsem tak i já ve "své bublině", nikoho nevnímám a taky se mnou nejde "pracovat".

Pro denní komunikaci s ostatními autistům výborně pomáhají obrázky - jednoduché kartičky třeba s ilustrací kartáčku na zuby, hřebenem, jídlem, WC a podobně. Ukazují na ně a tímto způsobem se dorozumívají. Autista ukáže na obrázek a tím dává najevo, že kupříkladu potřebuje na záchod. Kartičky mají v deskách, aby je mohli kdekoliv použít, ale také doma na zdech (nástěnkách). Jednu kartičku například s obrázkem hřebenu mají v deskách a druhá stejná kartička jim pak visí v koupelně, kuchyni či na konkrétních předmětech. Umíte si představit, že byste takhle komunikovali se svým okolím?
Jejich řeč je většinou nápadná, primitivní, někdy se vůbec nevytváří...

V Americe mají pro autisty střediska. (V České republice není žádné středisko pro autisty, přestože jich je podle odhadů kolem 10000.) V některých je pouze vychovávají a starají se o ně, v jiných se je snaží naučit zamávání či podání ruky svým rodičům.
Tato péče je ale velmi drahá. Jednou jsem se díval na film, v němž to rodinu dohnalo až k podpálení svého obchodu s živočichy, aby od pojišťovny dostali co nejvíce peněz na tu nejlepší péči.
Kdybyste měli příbuzného, který by byl autista, přiznejte se, že byste udělali také vše pro to, abyste pro něj měli jen to nejlepší? Jistojistě by vás zahřálo u srdce, že reaguje na to, když ho voláte, že vás pozdraví při pouhém zahlédnutí...

A co bych dodal na závěr? V této úvaze jsem přišel na to, že když potkáme někoho s postižením, neměli bychom se mu smát a dělat si z něj srandu. Musíme mu pomoci, jako když babičce pomůžeme vzít tašku s nákupem. Těmto lidem pomůžeme, když je povedeme k soběstačnosti - budeme je kupříkladu učit za pomoci obrázků, aby si sami dokázali dojít na toaletu. Když to udělají správně, pochválíme je a pohladíme, neboť dotyk je pro ně nesmírně důležitý. Chce to trpělivost a speciální pedagogickou péči. S autisty se dá pracovat, ale musíme respektovat jejich zvláštnosti.