Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chtěla bych vám napsat o jedné válce. O bojišti, na kterém se nepoužívá násilí, přestože tam někdy umírají lidé. O válce, která nevzniká z nenávisti nebo neshod, ale často je zapříčiněna náhodou nebo lidskou neopatrností. O boji, ve kterém nikdo nevyhrává, jen někdo bývá dříve poražen. Je to boj člověka s ohněm.
Oheň. Co si pod tímto pojmem může člověk představit? Teplo, světlo, příjemné posezení u táborového ohně, teplo krbu, opečenou klobásu... Široké spektrum působení pro lidskou spokojenost. Ale dál už se nikdo nedívá. Dál, za tenkou hranici rozumu a citu, do krajiny, kde se čepel ohně obrací proti nám. Málokdo vidí děti hrající si s hořícím kusem dřeva, málokdo jim dokáže ošetřit popáleniny, pofoukat ránu i dušičku, najít cestu ven z toho kolotoče hrůzy, kdy se nevinná hra změnila v peklo. Oheň dokáže stejně tak dobře zachraňovat a pomáhat jako ničit a zabíjet. V takových chvílích přichází na pomoc hasiči.
Hasič. V civilu obyčejný člověk jako každý jiný. Jakmile si však oblékne uniformu, něco se děje. Rychle seběhnout do garáže, nastartovat, zapnout výstražný maják a jedeme. Auto se řítí velkou rychlostí k místu nehody. Kouř v okně nějakého bytu ve třetím patře. Žebřík... Rychle! Nikdo netuší, co na něj za tou černou záclonou čeká. Oheň? Mrtví nebo přiotrávení lidé? Vyděšení sousedé? Už jsme nahoře. Masky, baterky a rychle dovnitř...
Minuty ubíhají. Zanedlouho se však skupinka hasičů objeví v doprovodu asi pěti lidí. Jeden z nich nese v náruči malého chlapce. Na pomoc přispěchají lidé ze záchranné služby. Není to nic vážného, jen se trošku nadýchal kouře. Od hasičů se dozvídáme, že šlo o poruchu elektřiny. Všechen ten shon způsobila přehřátá televize. Nakonec je ale všechno v pořádku. Bude potřeba vymalovat, vyměnit vedení, koupit novou televizi... Rodina je ale šťastná, že se nikomu nic nestalo, a po seriálech a telenovelách nikdo ani nevzdychne.
Ne všechny příběhy ale končí dobře. Někdy si oheň za lidskou neopatrnost vybírá kruté daně, ať už je to škoda za pár desítek tisíc korun, nebo - v horším případě - lidský život. Ale vždycky jsou to hasiči, kteří musí s ohněm bojovat, nasazovat své životy, vzdorovat vysoké teplotě, plamenům a často i zdravému rozumu. Někdo si může myslet, že je to vzrušující život a že hasiči mají stále o čem povídat. Vzrušující život možná ano. Ale k povídání toho obvykle moc není. Mezi požáry se málokdy najdou příhody, které by někdo s nadšením líčil svým známým. Většina z nich jsou smutné osudy, které lidem vzaly něco z jejich majetku nebo srdce, a přestože jde o velice odlišné ztráty, nakonec vždycky zůstane jenom prázdnota. Když něco takového prožijete, můžete si jen uvědomit tu sílu, kterou v sobě ukrývá jediná jiskra. Škrtnete sirkou a všechno je jinak. Později o tom můžete přemýšlet nebo to můžete povědět svým známým, můžete o tom vyprávět, přednášet na školách nebo napsat knížku. Dejte tam všechnu tu hrůzu, všechen ten popel, ty potoky slz a možná tam taky můžete dát kapičku štěstí a radosti, když vám alespoň zbude to nejdražší, co máte: vaši nejbližší.
Být hasičem je jistě velmi zvláštní povolání. Jestlipak mají hasiči v popisu práce všechny ty emoce, kterým musí čelit? Jaké vlastnosti by měl takový hasič mít? Odvaha, strach, odhodlání, nasazení, důvěra, spolehlivost... Potoky vlastností a pramínky emocí zcela nekontrolovaně prolínají životy hasičů. Můžete udělat cokoli, ale přesto nikdy nepocítíte to, co hasiči denně prožívají, nevyrovnáte se s tím, s čím oni se vyrovnat musejí. Možná i proto bychom si měli uvědomit, za koho a z jakých příčin tito lidé nasazují vlastní životy. Už jsme si málem odvykli jim doopravdy naslouchat.