Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve svém doposud krátkém životě se snažím vyrovnat téměř se vším, co je problematické, smutné, náročné, neřešitelné... Můžu to pouze prohlásit nebo někomu sdělit, protože snést to jednoduše musím.
Poslední dobou se nemůžu vyrovnat se ztrátou někoho blízkého, zrovna teď také nemůžu překousnout to, že za necelé tři měsíce musím umět asi 100 otázek. Ale říkám si, že mám všechno před sebou a přijdou horší situace. Vypořádat se musím se vším, jinak bych těžko přežila. A kdybych nemohla žít, umřela bych, a proto: Smrt - patrně nikdo si neumí vysvětlit, co je to smrt, kdy začíná, jak probíhá, co je po ní. Už samotné to slovo je tak pochmurné, divně znějící, nahánějící hrůzu... Mám z ní obavy, vzbuzuje ve mně strach, lítost o mou rodinu, přátele a také strach ze zániku vlastní existence.
Při pomyšlení, že jednou opravdu umřu, se mi svírá žaludek a trochu mě popadá panika. Sice by nás, jak se říká, nebavilo žít věčně, ale co tedy bude? V dnešní moderní době umí lidé vymyslet, vytvořit, sestrojit a určit tolik věcí, avšak tohle, to, co je řízené přírodou, Osudem, na to jsme slabí a bezmocní. Smrt přijímám pouze tehdy, kdy někdo trpí a je to pro něj jediné východisko, vysvobození. Útěchou pro mě zůstává pocit, že umřeme všichni, dřív nebo později. Uklidňuje mě, že v tom nejsem sama.
Ráda bych věřila, že po smrti mě čeká něco pozitivního, příjemného, něco jedinečného. Navždy to ale pro mě bude otevřená věc, protože nikdy nemůžu vědět, kdy je můj čas, jen se řídit podle pravděpodobnosti. Pomalu se s ní smiřuju, přesto nikdy nevyrovnám...