Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Tati, a jak je ten vesmír vlastně veliký?" Tuto otázku už mnoho z nás v mládí buď vypustilo z úst, anebo si vyposlechlo od našich potomků. Avšak můžeme si být jistí, že ani v jednom z těchto případů se nedostalo nikomu jednoznačné odpovědi. Ano, právě témata velikosti a také konce vesmíru se stala nejen tvrdým oříškem pro nejkvalifikovanější světové vědce, ale i rájem pro současné a budoucí filozofy. Rozhodl jsem se tedy s vámi podělit o svůj skromný vlastní názor raného puberťáka, jenž vůbec neovládá ani fyziku, ani chemii a vychází jen ze své vlastní fantazie a úvahy.

Vesmír. Astronom si pravděpodobně představí stovky malých světélek vysázených na noční jasné obloze jako zářivé květiny na temné zahrádce, které obklopují jako cukrová vata špejli mlhoviny ve všech barvách duhy.
Kosmonaut zase vidí obrovskou Zemi s atmosférou, jež se téměř nečinně vznáší v temnotě jako glóbus na černém podstavci.
Vědec s rozcuchanými vlasy a brýlemi obdélníkového tvaru na nose zase vidí jen chemické prvky a fyzikální vlastnosti těles ve vesmíru podle sira Newtona.
A já? Já si však představím něco obrovského. Něco pro malého a bezvýznamného člověka tak enormně a nepředstavitelně obrovského, něco, jehož součástí jest vše. Tělesa, hmota, ale i životy a osudy. Vzdálenost, kterou už člověk dokázal překonat mezi Měsícem a Zemí, se dá přirovnat ke vzdálenosti mezi dvěma stébly na mohutném pšeničném poli velkém jako celá Česká republika. Vědci tvrdí, že i kdybychom vynalezli nepředstavitelně rychlou raketu, trvalo by nám doletět k nejbližší hvězdě (samozřejmě kromě Slunce) stovky a stovky let. Jenže takových hvězd je ve vesmíru jako zrníček písku na celé Sahaře...!

...Avšak, dost už pesimismu. Představme si, že bychom nějaký způsobem vynalezli tak rychlý dopravní prostředek, že by se astronaut, který by do něj nasedl, dopravil k nejvzdálenějšímu konci vesmíru za pár dní. Co by tam uviděl? Můj kamarád poněkud sarkasticky se smíchem prohlásil, že by našel jen cedulku s nápisem "Cíl" a z její druhé strany zase s nápisem "Start". Když si to však přebereme trochu s odstupem, je možné, aby vesmír končil a za pomyslnou cedulkou "Cíl" by nebylo nic? Nebo jsme se snad dopustili chyby jako naši předci ve středověku a představujeme si vesmír jako obří prostor (resp. tedy těleso), na jehož konci na nás čeká jen pád do hlubin?

Ano, myšlenek máme mnoho, důkazů málo. Když se přesunu za hranice své nízkoobsáhlé fantazie a snoubím to s trochou realistického myšlení, pak si představím převelikou armádu černých děr všech velikostí, jež se ženou vysokou rychlostí vesmírem jako miliony kusů rozzuřeného býčího stáda proti červené barvě. Polykají to nic, co se skrývá před nimi, a za nimi se místo tichých pozůstatků stop miliónů kopyt nachází prostor, čas, osudy i životy. V těchto končinách vesmíru můžeme najít naprosto odlišné a nevyzpytatelné fyzikální zákony, takže je tam možné to, co bychom si ani my nedokázali představit.
Podle mě bychom se tedy nedostali nikdy na konec vesmíru, protože se neustále rozpíná a maximálně bychom se mohli stát součástí tohoto "býčího stáda".

To jest názor můj, ne vědce, ne astronoma, ne umělce, to jest názor raného puberťáka, jenž si potřebuje vytvořit svou ideu o tom, v čem to vlastně žije, a jediným nástrojem k jeho úvahám je jeho vlastní představivost. Jeho dětská fantazie...