Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zná to asi každý z nás - okamžik, kdy z našeho života odejde někdo blízký a milovaný. Ať už to jsou rodiče, prarodiče, partneři či jiní příbuzní, ale i přátelé a kamarádi, někdo, koho jsme dobře znali, nebo jej znali alespoň od vidění. Už to z nás dělá bližní a osoby sobě blízké. Odchod někoho takového je pro každého z nás těžký a náročný. Někde jsem četla, že "...bolest ze smrti neodezní, je nutné si ji odžít."
Určitá jizva na srdci však přetrvá a místo vedle nás zůstane rovněž prázdné, nikdo totiž, dle mého mínění, není nahraditelný. Když si představíme veliké dřevěné prkno, tak je na něm vidět každá rána, která strom zasáhla. Dokonce i větev, jež ze stromu vyrůstá, zanechá na kresbě prkna suk. A stejně tak i v našich životech zůstávají rány na naší duši či na srdci a kdokoliv k nám přirostl, zanechal v nás znamení jako onen suk.

My však ale víme nebo snad tajně věříme, že naši drazí zemřelí neodešli tak docela. Zůstali nám po nich věci, vůně, fotografie a hlavně vzpomínky - ty nesmazatelné stopy, které jsme spolu tvořili.
I když už tu s námi nejsou, dali bychom někdy rádi najevo, co k nim stále cítíme. A je mnoho způsobů, jak to můžeme udělat.
Můžeme si sednout třeba na místo, kde jsme dříve sedávali spolu a vzpomínat tam na chvíle milé i úsměvné, které jsme spolu zažili. Anebo si vytáhneme album ze skříňky a prohlížíme si fotografie, abychom si ty okamžiky lépe vybavili.
A když se blíží období narozenin nebo výročí úmrtí našich blízkých, máme mnohdy zapotřebí být jim nablízku mnohem více než kdy jindy. A tak nás naše kroky zavedou k místu jejich posledního odpočinku na hřbitov, k jejich hrobu, urně či na rozptylovou loučku.

Křesťané se za zemřelé modlí, protože věří a vyznávají, že láska přesahuje onu hranici smrti. Věří, že pokud sám Bůh vložil do svého největšího díla - do člověka - touhu po věčném životě, tuto touhu také umí naplnit. Vždyť sám Kristus, který je nazýván Láskou, přemohl pouta smrti a svým zmrtvýchvstáním, jak rovněž křesťané věří, tato pouta smrti rozlomil. Ukázal nám lidem také to, kde je naše slabé místo: Milujeme-li málo, hřešíme a tento hřích nás vede do záhuby, do hlubin strachu a smrti, naopak milujeme-li mnoho, máme naději a tato naděje nás může dovést až do věčnosti, v níž máme možnost se s našimi blízkými opět setkat.

Líbí se mi také citát Matky Terezy: "Umřít znamená vrátit se domů. Tam nahoře najdu Ježíše a všechny lidi, kterým jsem se v tomto životě snažila dát lásku. Budou tam prostě všichni lidé, kteří mi na této zemi byli drazí. Takže to bude nádherné setkání."

Smrt není hezká, ani žádaná a přeci může být mnohdy vysvobozující. Někteří ji oslavují, jiní zatracují, ale pořád je zde. Je součástí našich životů a souvisí s koloběhem světa. Myslím si, že pokud se jednou opravdu všichni setkáme tam nahoře, tak je dobré, že smrt existuje, alespoň to je na smrti to pozitivní...

Svou svíčku nyní symbolicky zapaluji všem mým drahým zemřelým, kterým jejich svíčka života již dohořela. R.I.P.