Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Mám jen to, co jsem dal druhým."

Dnešní doba, více než jakákoli jiná, nabízí obrovské možnosti rozvoje sama sebe, ale i společnosti jako celku. A to jak v oblasti duševní, tak i v oblasti technologické.
Ve vědě, lékařství a komunikaci jsme se dostali mnohem dál, než v jiných obdobích vývoje lidské společnosti. Překonáváme veliké vzdálenosti, komunikujeme s celým světem, osidlujeme všechna místa naší planety, dokážeme vyléčit mnoho nemocí. Ale je to skutečně úspěch?
Mottem dnešní společnosti je: "Stále víc, jednodušeji, rychleji a levněji." A v tom bych viděl právě ten problém. Nejen, že v tom shonu zapomínáme sami na sebe a na lidi kolem sebe, ale zapomínáme i na prostředí kolem nás.
Je sice pravda, že jsou i skupiny lidí, kteří se snaží proti tomuto jevu bojovat, ale nevhodně zvolené prostředky a negativní medializace je většinou odsoudí jen k malým úspěchům. Společnost hnanou mamonem a sobectvím pramálo zajímají skupiny "bláznů", demonstrujících "kdesi a za cosi". A pokud ještě ke všemu vniknou na cizí majetek, nebo něco poškodí, napomáhají tak spíše těm, proti kterým bojují.
Pokud se nám nepodaří tento "rozjetý vlak" zastavit, kdo ví, kam se dostaneme v příštích letech. Budeme snad bydlet pod zemí a žít z posledních uměle vypěstovaných zásob? Nebo vysoko v oblacích, abychom unikli smogu? Myslím, že to je budoucnost, kterou nikdo z nás nechce a nejspíš ani nic podobného nikoho z nás neláká.
Pokrok však nelze zastavit. Tak co tedy s tím? Odejít do srubu na samotu a zahodit všechny vymoženosti dnešní doby? Nebo se snad zavřít do laboratoře a hledat řešení čistě vědeckou cestou? Ta druhá možnost přijde většině z nás mnohem přijatelnější, ne-li dokonce správná. Ale zamysleme se, kdy v budoucnosti pomohlo extrémní řešení? Pokud si někdo myslí, že ano, tak přeji hodně štěstí, ať už v pastoušce, nebo v laboratoři. A vy, co nejste zastánci extrémů se teď jistě ptáte: Je pro nás tedy vůbec nějaká šance? Jistě, že tu šance je. Existuje totiž cesta, na kterou většina lidí zapomíná, a to hlavně proto, že není jednoduchá a znamená námahu a odříkání.
Zkusme aspoň na chvíli zapomenout na své osobní zájmy a pohodlí a začněme maličkostmi. Jako například pustit starší paní v autobuse sednout, pomoci někomu jen tak, z dobré vůle a nic zato nechtít. Nemyslím velké činy, jako rozdat svůj majetek a odejít zadarmo pomáhat do Somálska... Mám na mysli pomáhat v běžném životě a běžným lidem. Naučit se dívat kolem sebe, poslouchat, co nám druzí lidé říkají, pochopit je a porozumět nejenom jim, ale i sobě. Zkusme se každý z nás alespoň na okamžik opravdu vcítit do někoho s odlišnými názory, zapomeňme přitom na sebe a své předsudky. Možná zjistíme, že máme společného víc, než bychom kdy předpokládali. Většina konfliktů totiž plyne z nedorozumění, závistí a z chamtivosti. Komunikujeme s celým světem, ale dokážeme sami sobě naslouchat? Dokážeme naslouchat svým blízkým?
Je tedy jedině na nás, pro jakou cestu se rozhodneme. Snad nám všem bude přát štěstí a podaří se nám ten "rozjetý vlak" zastavit.