Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šla středem silnice ověšená taškami plnými jídla, saponátů a dětských plen. Snad doufala, že nějaký nepozorný řidič nepostřehne její přítomnost a ukončí její nesmyslný život, nebylo by to poprvé, co by někdo přehlédl její maličkost... Při slově maličkost se trochu ušklíbla, jak může se svými 90 kily hovořit o maličkosti?
Byla mladá, štíhlá a snad i půvabná, když ho před 8 lety poznala. Muže, jenž měl skráně už trochu prošedivělé a výraz v jeho tváři nasvědčoval tomu, že slovo život již pro něj přece jenom nějaký ten význam má. Podlehla jeho kouzlu celým srdcem. Neptala se na jeho minulost a časem se přestala ptát i na společnou budoucnost.
Když přišlo na svět jejich první dítě, zmizel na měsíc pryč. Zůstala sama, bez otázek a vzhledem k tomu, že kvůli němu opustila i poklidné místo paní za přepážkou, tak i bez peněz. Tehdy se neptala, kde byl, snad to ani nechtěla vědět.
Když přišlo na svět dítě druhé, objevil se skoro až po půl roce. Tehdy se zeptala, ale jizva pod okem místo odpovědi ji od dalších otázek odradila.
Po narození třetího dítěte ji snad ani nepřekvapilo, že si domů přivedl 20letou dívku, o které hovořil, jako o novém smyslu svého života. Jen mlčky trpěla jeho rány a nadávky, hlavně aby neublížil dětem, říkala si...
Půl roku na to ji zavřeli za úmyslné zabití vlastního muže, zhroutila se ona i celý svět kolem ní. Nevydržela tíhu zdi, která na ni dopadla...
Na své šedesáté páté narozeniny seděl ve svém obývacím pokoji sám. Bez dětí, bez vnoučat, bez ženy. Sám.
Každý by očekával, že všichni gratulanti jsou schováni někde ve spíži či v komoře a chystají pro něj velké překvapení, ale on moc dobře věděl, že není nikoho, kdo by se mohl schovávat ve spíži a chystat pro něj to překvapení, byl by vděčný alespoň za kýčovitou pohlednici s nápisem "Vše nejlepší starouši", ale ani tu ve schránce neobjevil.
Jeho milovaná žena ho opustila před 8 lety, poslední chvilky jejího boje s rakovinou strávil v její blízkosti a tisknul jí ruku, jako by tím snad chtěl její přítomnost zde, alespoň o chvíli prodloužit.
Syn, kterého tolik miloval a kterému se chystal předat rodinný podnik, tedy ještě před tím než zkrachoval, se odstěhoval na Kubu, kde byl za pašování drog zadržen. Jeho návrat byl nemožný.
Dcera si vzala bohatého podnikatele, zamkla se do zámku lži a falešných úsměvů. O svého otce nejevila žádný zájem.
A vnoučata? Ani jedno netušilo, jak dědeček vlastně vypadá...
Seděl tam takhle sám celý den a noc. Když se ráno pošťačka na starého pána nemohla dozvonit, seděl tam pořád, bez dechu, tepu a bez smyslu žít dál... Jeho zeď nalezla strop.
Hluk... Dusno... Pot lidí plujících kolem v nekonečné prázdnotě... Světelné nehmatatelno... Nic než jen pustá tma a tma a tma... Otevřu oči, ale svět nenabyl svých obvyklých barev, všude je stále jen černo. Chci vědět, kam jdu. Chci vidět, co cítím. Nevidím nic. Nic než jenom tmu. Jak se mám jenom vrátit zpět do svého starého života? Už nedomaluji obraz vlastní duše - ledaže by byla černá. Nikdy nespatřím muže, kterému řeknu ano, nikdy neuvidím růst své děti. Nikdy. Nikdy. Nikdy už neuvidím východ slunce. Tohle není můj život...
Odhodila bílou hůl na chodník a vkročila do vozovky. Automobil, který ji tenkrát svým nárazem připravil o zrak již dosloužil, ale byly tu stovky jiných, rychlejších a silnějších. Odmrštily tělo mladé dívky do výše. Tím nárazem proskočila svou zdí...
Každý kolem sebe stavíme zeď, jde jen o to, jak velké cihly použijeme, jak rychle je na sebe stavíme a jak máme veliké dveře...nestavme sídliště, stavme rodinné domky, které budou mít kolem sebe plůtek a za ním skalku s trpaslíkem...