Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dej se kudy chceš, po jakékoliv cestě. Té modré či červené, někam dojdeš, vždy i teď. Teď, kdy sníš o tom, co bude dál, o tom, jakou životní cestou se dát! Snad jestli máš věřit předsudkům a pýše rodu nebo poslechnout volání srdce zvonů!
Jaká cesta životem je pro tebe ta správná, jaká je ta, co je radosti a štěstí dobře známá!
Tak hej! Přemýšlej a domýšlej, kudy se dáš. Času nazbyt pramálo máš.

Tak co? Hej! Co bude s tím pivem - voláš naštvaně opileckým bary tónem na barmana za pultem. Otíráš si opocené čelo. Boucháš pěstí do stolu. Nervózně se poplácáš po kapsách u kalhot - sakra kde jen... - zopakuješ i u bundy - kde jen jsou, vždyť sem jí říkal, ať mi je tam dá! - Zatlučeš další rány o stůl levačkou - koza, jedna pitomá! Věřili byste, že mě ty cigára nedala - rozhlížíš se kolem stolu, hledajíc u svých kamarádu podporu. Barman postaví půllitr před tvou ctěnou alkoholičnost...

Vpravo, vlevo rozhlížíš se, ostříže napodobuješ. Ještě jedno nebe, jedno peklo. Jaká cesta je pro můj život ta nejlepší...? Tak prolistuj klady a zápory. Chceš snad nechat se vést a poslouchat ostatní či naopak?! Už víš?

Ležíš si v trávě, motýl kolem tebe letí, špendlíš na něj očima. - Kam letí? Má nějaký cíl? - okusuješ stéblo trávy. Rukama se podpíráš. Slunce jiskří. Vedle sebe slyšíš smích. Pootočíš hlavu, motýl uletí, vůbec nevadí, usměješ se na slečnu vedle sebe, o ní víš víc než o dešťových kapkách. Usměv ti oplatí...

Teplé moře co do nekonečna šumí, teplý rovník, jak zpívá ti v uších. Studený sever, hory a sníh, kam jen kroky svést. Kde svůj život nalézt.
Životním příběhem tvým byl, kdesi písař pověřen. Namočil pero do černo černého inkoustu. Lehce kape na pergamen. Čas běží. Písařovi hodinky stojí. Den ani noc neubíhá, pouze čeká. Vyčkává na řádky, slova a písmena, co do vět, souvětí a odstavců by měl dát. Čeká, jakou cestou se dáš.

Koukáš se do tváře té malé holčinky. Jemně se usmívá. Chtěl by ses také usmát, povytáhnout koutky. Akorát něco ti brání. Zívneš. Jsi tak unaven, byl dlouhý den. Jedno křeslo, dubový stůl, počítač, čísla a data, informace. Ta holčinka nechápe, neví, jak snažil ses vybudovat úspěšný plán pro získání té, tak moc důležité, zakázky. Ona jen stojí ve tvých dveří, usměv na rtech a přesto vidíš smutek v jejích malých nevinných dětských očích. Opřeš se o futra dveří. Nadechneš se, vydechneš. - Rozárko - promluvíš, zvedne k tobě oči s nadějí - dneska tu pohádku vynecháme, ano?! - Neslyšné slzy stékají holčince po tvářích, přitiskne medvídka pevněji v náručích, otočí se a odchází...

Život je cestou, cesta je životem. Zrovna už si vzpomínáš na svůj dávný sen, usmíváš se. Co bych si ho nesplnil, pomyslíš si a rozzáříš se ještě víc. Tak si přišel na správnou cestu na rozcestí? Víš, jaká je světlá a jaká tmavá, co která obnáší, o co všechno tě ta či ta připraví?
Život se stává cestou na rozcestí, kdy volíš kudy jít, až zvolíš, vydáš se na cestu životem. K dalšímu mezníku, volajícímu po tvé volbě.

Pomalu přecházíš ulice, kráčíš náměstím, v hlavě si přebíráš vše, co víš. Co by si měl a co ne. Co se vlastně očekává. Pozoruješ dlažice, po kterých kráčíš, rozbíhají se ti pod očima. Zvedneš hlavu. Najednou je všechno jedno. Zjišťuješ, že se usmíváš. Nezrychluješ krok, zůstává stejně rychlý, jasný. Nevíš proč, ale jako by bylo už dané, že ji hned políbíš. Jako by se vyřítila na břeh přílivová vlna štěstí a zaplavila vás. Chytneš ji za ruku, ptáš se, ona odpovídá, lehce se usmívá. Ani jeden dešťový mrak vám nekazí den a i kdyby jich byly tisíce, nevadí...

Kapka za kapkou, padá k zemi déšť. Bum - bác. Kapi - kap. Co to vlastně život je? Co je to cesta. A co cesta skrz život. Asi pouhý relativní pojem. Pro každého jiná fráze, jinak významná. Někdo věří předsudkům, někdo rozumu, někdo vědcům, někdo pánu bohu...
Někdo kráčí životem, co pro něj znamená určitou cestu. Někdo cestou, která má pro něj cenu života. Individualismus. Opět.
Pro mě je život cestou dokud kráčím, když se zastavím na rozcestí, dostávám se spíš k frázi: život je cesta. Záleží, kde se nacházím, v jakém bodě, v jakém věku, v jak složitém rozhodováním... Záleží jen na mě, jak tomu budu říkat, jelikož jde o mě, ne o vás. Já vám taky do toho nebudu "kecat"...