Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pojem handicap bychom ve slovníku našli pod vysvětlením: nevýhoda, překážka; tělesné postižení. Pro mě jako jedince s relativně žádným handicapem je těžké vžít se do situace tělesně postiženého, alespoň se o to pokusím.

Handicapovaní lidé se podle mě rozdělují na dvě velké skupiny, a to na skupinu lidí, kteří se s handicapem narodili a skupinu, která svůj handicap získala v průběhu života.

Lidé, kteří se s handicapem narodili, mají podle mého názoru výhodu v tom, že neznají rozdíl, neví, o co vlastně přichází. Svým způsobem je to sice i nevýhoda, ale někteří handicapovaní z té druhé skupiny se zase po zbytek života stresují a trápí tím, o co přišli. Jedinci, kteří se s handicapem narodili, se tím netrápí, snadno se díky své vůli a píli přizpůsobí a naučí jak žít a přežít. Přejdeme-li ke konkrétním handicapům, zastavím se u duševně postižených. Mnohdy těmto lidem závidím jejich bezstarostnost, radost z každé maličkosti, ale samozřejmě tohle je naivní představa o jejich životě. Chápu, že se jedná jen o chvilkové pocity a nálady, že jejich bezstarostnost je vlastně právě ta potíž. Nic se nevyrovná normálnímu životu. Tito lidé mají totiž velkou nevýhodu v tom, že jsou závislí na svých příbuzných nebo pečovatelích, nikdy se nemůžou obejít bez cizí pomoci, bůhví, jestli si najdou životní partnery, jestli budou mít potomky. Lidem, kteří měli tu smůlu a narodili se postižení nebo nějak znevýhodnění, samozřejmě nezávidím, obdivuju ale jejich příbuzné, že se o ně dokáží postarat, vychovat je, mnohdy i lépe než jiní rodiče "normálních dětí".

Jak mohou lidé handicap získat? Snadno. Autonehodou, jiným zraněním, vlasním zapříčiněním. Tito lidé se buď vůlí postaví zpátky na vlastní nohy, začnu žít od znovu, i když trochu jinak, naučí se žít se svým handicapem, i když to stojí mnoho sil. Ti druzí se pozbytek života trápí vlastním životem, stresují se, žijí v osamocení, stýská se jim po tom, o co přišli. Jak byste se v této situaci rozhodli vy? Žít či nežít? I já bych s rozhodnutím váhala. Na život s handicapem je potřeba velkého charakteru. Mám však takový charakter, abych zvládla tak těžkou životní situaci? Já bych nejprve zareagovala sentimentálně. A potom? Snažila bych se žít jako předtím, ale podle mého názoru není v České republice ještě dostatečně smýšleno na handicapované lidi, pořád tu není dostatek bezbariérových míst, kam denně chodí tito lidé, pořád se na postižené lidi divá se zájmem nebo s podivným výrazem v očích. Děkuju, že mě nic takového nepotkalo a následně i prosím, aby se mi nic nestalo. I když to zní sobecky, nerada bych prožívala to, co tisíce takových lidí po celém světě.

Když slovo handicap budeme brát jako slovo nevýhoda, můžeme ostatně říci, že každý má svůj handicap. Každému "něco nejde". Každý něco postrádá. Jako svůj handicap například beru i to, že nejsem příliš sportovně nadaná. Takže, myslíte si teď, že máte nějaký handicap?

A teď k těm, kteří měli to štěstí a narodili se a jsou normální. Važte si toho. Radujte se z každé maličkosti, třeba i z toho že ráno vstanete, že si můžete zapnout hudbu, vychutnat slunečné ráno, z čehokoliv. A hlavně buďmě rádi za to, jací jsme.