Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Život - poměrně lehké slovo, co se týče pravopisu českého jazyka, avšak dosti složité slovo po obecné stránce s velkým významem, jenž se dotýká každého z nás. Život, abstraktum, které někdo bere za holou samozřejmost, jiní jsou za něj ze srdce vděční a váží si ho jako cenného pokladu a láskyplně si na něm zakládají a opatrují ho.

Nejchutnější život, z hlediska spokojeného bytí, je dopřáván nejmenším jedincům. Dětský svět a s ním spojené radosti jsou oproti světu a celkovému životu dospělého a zralého člověka jednoduchou hračkou s růžovým obalem převázaným zlatavou mašlí - jakousi dobrotou, chutnající po rudě třpytivých třešních, na kterých si dětičky tak rády pochutnávají.

S přibývajícím věkem a s rozvíjející se osobností a myšlením však ona růžová sladkost pomalu a jistě opadává jako zašlá omítka chátrajícího domku. Tu a tam ji nahradí záporně chutnající příchuť. Příchuť s trpkým nádechem, po které moc lidí zrovna netouží - hořkost. Každý, kdo ji již okusil, ví, že nám dokáže nepředvídatelným způsobem "osladit" naše žití. Člověka opouští příležitost vykouzlit bělostný úsměv na tváři, jeho nynějšími přáteli se stávají smutek, marnost a bolest v hloubi duše, jež z nás hltavě vysává zdravý optimismus. Bolest, která prostoupí naším tělem a zahalí ho černým plačtivým závojem...
Tato jedovatá chuť není v životě lehce ovladatelná, často nás provází delší dobu, než zcela vyprchá a nahradí ji opět bělostná zář nasládlých dnů. I přestože se to někdy zdá již jako zatracené a neuskutečnitelné, tyto dny opět přijdou a budou nás těšit, budou nám dopřávat slast.

Možná že každý není "okusitelem" trpké a zahořklé chuti života, ale určitě všichni znají krásu a čistotu té druhé a lepší stránky, slaďounké chuti života. Těžce popsatelný pocit, ale tak přenádherný. Je to jako když večer uleháte do blankytně modré postele s nebesy, usínáte a cítíte lehký vánek čerstvého vzduchu, jenž vám jemně hladí tvář a ukolébává vás. Je to vlna štěstí a okouzlení, vycházející z vašeho srdce při dobré náladě, je to jako zářící paprsek nikdy neodpočívajícího slunce, je to vůně orosených lesních jahod či květů na vámi obdělané zahrádce. Dá se to nazvat vzácným štěstím.

Život však není pohádka, je její skromnou atrapou. Bohužel, či snad bohudík, ji doprovází i trpké okamžiky. Proč bohudík? Stačí se trochu zamyslet. Bez utrpení bychom nepoznali to sladké a nádherné. Krásné věci bychom považovali za holé a obyčejné. Žádali bychom něco nového, sladšího než jsou zdraví, štěstí a láska. Těchto veledůležitých věcí bychom si přestali nadobro vážit. Opovrhovali bychom životem, který by nás ani nebavil. Pak bychom žili kyselý život bez sladkých okamžiků.

Je jisté, že příchutě života neosladíme ani nedochutíme podle našich tužeb, sladké a nesladké chvilky jsou nám dány osudem. Osud rozhoduje za naši barvu života. Toto by měli všichni pochopit, aby se jejich žití alespoň z části usnadnilo. Kdo nepochopí základní smysl života, nedokáže pochopit ani to, že životem se myslí jistý dar, který se neodmítá, třebaže je všelijaké chuti od slané až po tu nejsladší. A tyto příchutě k žití na tomto světě prostě patří, jako patří zelenkavý lístek ke své nadýchané koruně rozkvetlému stromu, úlomek ledu ke své matičce kře, jako patří život ke smrti...