Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Mezi dvě základní výrazové formy umělecké literatury patří poezie a próza. My se ale dnes blíže seznámíme pouze s básnickými žánry. S díly, která se od běžné mluvy a od prózy odlišují používáním uměleckých prostředků jako je rým a rytmus. Mou snahou je nyní utříbit si znalosti o poezii a její historii. Rozdělit si ji podle nejčastějšího třídění, a to podle přítomnosti či nepřítomnosti děje, na lyrickou, epickou a lyricko-epickou, a ke každé si uvést několik typů žánrů a podívat se na několik ukázek.

Do středověku neexistovalo prakticky žádné dílo psané jinou než veršovanou formou. Důkazem je nejstarší literární památka světa vůbec - Epos o Gilgamešovi, který představuje více než 3000 veršů vepsaných na 12 tabulek. Verš měl vedle snahy o uměleckou literaturu i své praktické důvody. Rytmicky organizovaný text byl lépe zapamatovatelný, proto byly ve středověku veršovány hlavně slovníky, kroniky apod. (příkladem si uveďme nejstarší českou veršovanou kroniku - Dalimilovu kroniku). Teprve s rozvojem vzdělanosti začal rozvoj prózy, který vedl k citelnému oslabení poezie. Přesto až do 18. století byla poezie převažujícím žánrem. Ve století 19. se poměr mezi poezií a prózou vyrovnal a 20. století již plně domilovala próza.

Zajímavostí je také samotné slovo poezie. Jeho původní a dnešní význam se poněkud liší. Ve starověku tento termín zahrnoval veškerou literární tvorbu, v období klasicismu označoval dobré dílo bez ohledu na to, zda bylo psáno rýmem, či nikoli. Teprve mnohem později získal dnešní význam - dílo užívající rýmu a rytmu - jak již bylo uvedeno v úvodu.

Další důležitou věcí v poezii je její dělení, podle mého není nijak složité. Lyrika je literární druh, který nemá děj, vyjadřuje pocity, nálady, dojmy, myšlenky a úvahy autora nebo hrdiny. Epika je na druhou stranu založena na dějovosti, popisu událostí, situací a charakterů. Lyrika s epikou jsou tedy v protikladu, existuje však ještě jeden druh poezie - poezie lyricko-epická - stojící někde na pomezí lyriky a epiky.

Vraťme se nyní k lyrické poezii a jejím žánrům. Kratší báseň s pravidelným rytmem a rýmem je píseň. Jedná se o jeden z nejstarších lyrických žánrů a také o nejoblíbenější žánr lidové slovesnosti. Oslavnou a radostnou básní, která oslavuje především bohy, hrdiny a morální vlastnosti je óda. Žánrovou variantou ódy je hymnus, který je taktéž básní oslavnou. Hlavní rozdíl tkví tedy jen v rozsáhlosti. Hymnus na rozdíl od ódy má většinou mnohem menší rozsah. Jako příklad můžeme uvést Achnatonův Hymnus na Slunce.

Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svojí.
(Achnatonův Hymnus na Slunce)

Elegie (žalozpěv) je báseň vyjadřující smutek. Původně měla politický ráz, až posléze byla chápána jako projev žalosti nad ztrátou něčeho nám blízkého. Velice známé jsou např. Tyrolské elegie od Karla Havlíčka Borovského.

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? -
Neškareď se tak!

Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spát:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.

Nejsem zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku:
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
(Tyrolské elegie)

Sonet je literární útvar, který vznikl ve 13. století. Skládá se ze čtrnácti veršů rozdělených do čtyř strof; první dvě jsou čtyřveršové (kvarteta), druhé dvě tříveršové (terceta). Ve 14. století se psaním sonetů zabýval Francesco Petrarca (Sonety Lauře).

Častokrát ve mně krásná tvář ta drahá
s nadějí věrnou odhodlání vznítí,
na nepřítelku svoji útočiti
pokorou, něhou, slovem, které zmáhá.

Před jejím zrakem však má mysl váhá.
Neb úděl můj, mé sudby všechny niti,
mé dobro, zlo, mou smrt i moje žití
jí v ruce dal pán veškerého blaha.

Pak slova stísněná i bázlivá,
jimž rozumím jen já, se na rtech tvoří,
tak hluboce mnou láska zachvívá.

Tu poznávám, že v lásce jako v hoři
oněmí jazyk, duch se zatmívá.
Kdo vypoví, jak hoří, málo hoří.
(Sonety Lauře)

Epigram je kritická, vtipná satirická báseň s pointou ostře se vyjadřující k určité události, osobě nebo jevu. Známým skladatelem společenských a politických epigramů byl Karel Havlíček Borovský.

Nechoď, Vašku s pány na led,
mnohý příklad známe,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.
(Epigramy)

Zde jsme se seznámili s žánry lyrické poezie, nyní přichází na řadu poezie epická.

Legenda je žánr stojící na pomezí velké a střední epiky: obsahově je vymezena tím, že pojednává o životě světce. Existovaly dva druhy legendy - jeden zachycoval celý život světce, druhý především jeho vrcholnou fázi, tedy umučení a nanebevstoupení. Nejpopulárnější byl tento druh poezie ve středověku. Z této doby také pocházejí díla jako Rytíři od kulatého stolu nebo Tristan a Izolda.

Bajka je literární útvar, který vznikl pravděpodobně v 6. století př. Kristem. Za jejího zakladatele bývá považován Ezop, ačkoli není prokázána jeho existence. Základem bajky je alegorie, kdy zvířata jednají jako lidé. Z tohoto jednání vyplyne poučení či kritika, která ve většině případů bývá čtenáři již známa. Jednotlivá zvířata tím získávají lidské vlastnosti, které se pro ně tímto stávají typické (např. liška je chytrá až vychytralá). V reálném světě zvířata nemusí být nositeli těchto vlastností, ale lidí jim je z nějakého důvodu (např. vizuálního) přisoudili. Tyto vlastnosti jsou pak u daného zvířete zesíleny do podoby, kdy se ono zvíře stává nositelem právě této vlastnosti. Cílem bajky je kritizovat společenské nešvary, působit na lidi a vychovat je. Nejčastěji se tak děje humornou formou, pomocí ironie a satiry. Bajky byly původně určeny dospělým posluchačům a čtenářům, v 19. a 20. století se bajky začaly stále více posouvat do dětské literatury. Zajímavostí je, že útvary podobné bajkám se vyskytují jak u jihoamerických indiánů, tak afrických domorodců. Tyto bajky, ačkoli nebyly vzájemně ovlivněny, mají společné rysy. Tvorbou bajek se proslavili např. Ezop (Žába a vůl) a Jean de La Fontaine (O psovi a vlku).

Žába spatřila na pastvě vola
a uvažovala:
- Kdybych pořádně nafoukla
svou vrásčitou kůži,
určitě bych vyrostla
jako ten obrovský vůl.
Několikrát nabrala dech
a zeptala se dcerky:
- Co myslíš, poupátko moje,
jsem už velká jako ten vůl?
- Nejsi, maminko, řekla žabka.
Stará se nadmula ještě víc.
Když sklidila stejnou odpověď,
nafoukla se potřetí,
ale praskla a zdechla.

Veliká pýcha - malý pán.
Nenadýmej se, abys nepraskl.
(Ezop - Žába a vůl)

Epos je rozsáhlé chronologické vyprávění, spojené jednou nebo několika ústředními postavami. Do děje mohou zasahovat bohové a mytologické postavy. K žánrovým variantám patří hrdinský epos, rytířský epos či epos zvířecí. Epos se svou formou vrací ve všech obdobích až do moderní literatury (epos romantický, duchovní, idylický, moderní), nelze ho však v žádném případě sjednotit obsahově, a proto ho vnímáme jako veršovanou epiku. Pro příklad bychom mohli uvést Epos o Gilgamešovi, Píseň o Nibelunzích nebo Píseň o Rolandovi.

"Nemůže najít věčný život člověk," ukončil tuto řeč Uršanabi, "může si však zachovat věčné jméno. Svým dílem ses stal nesmrtelným, hrdino Gilgameši."
(Epos o Gilgamešovi)

Některé žánry stojí na pomezí lyriky a epiky - poezie lyricko-epická.

Balada je báseň tematicky zaměřená na zachycení marného zápasu člověka s přírodními nebo společenskými silami, má pochmurný děj a často končí tragicky, má rychlý spád a mnohdy v ni vystupují nadpřirozené bytosti. Speciální formou balady je villonská balada. Poprvé s ní přišel Francois Villon v 15. století. Báseň se složena ze čtyř slok. Prví tři sloky mají 7-12 veršů, závěrečná 4. sloka obsahuje poslání a má o polovinu méně veršů. Mezi české tvůrce balad patří např. Jiří Wolker či Jan Neruda.

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:

Tady jsou paláce, - tady podkroví,
tady jsou sytí, - tady hladoví,
jedni jsou otroci, - druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
- umírá.
(Balada o snu - Jiří Wolker)

Romance je báseň, která v opozici k baladě volí optimistické téma. Je většinou o lásce, nemá pochmurný ani tragický děj.
Poema (básnická povídka) je rozsáhlá báseň, jejíž děj bývá potlačen na úkor líčení citů, dojmů a nálad.

Mou snahou při psaní této práce bylo objasnění nejrůznějších terminů v oblasti poezie. Dozvěděli jsme se o její historii a vysvětlili jsme si jednotlivé žánry.

ZDROJE:

Martinková, Věra: Teorie literatury 1-4, Tripolia, Praha 2001
Odmaturuj z literatury 1, Didaktis, Brno 2004
www.wikipedia.cz