Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ne všechny děti mají to štěstí, že žijí ve své rodině. Náhradou za ni jsou jim buď státní instituce, které se o ně starají, nebo náhradní rodinná péče.

Státními institucemi jsou kolektivní zařízení pro výchovu a zaopatření dětí - kojenecké ústavy pro malé a dětské domovy pro starší, momentálně je jich 229 a žije v nich 20000 dětí.
K náhradní rodinné péči v našem státě patří adopce (dítě získá "nové" rodiče včetně přepisu v rodném listě), pěstounská péče (dítě žije v nové rodině, ale oficiálně zůstává dítětem svých biologických rodičů - používá se nejčastěji pro děti, které nejsou tzv. právně volné) a SOS vesničky (skupinka dětí žije v domku obvykle se dvěma "tetami", tyto ženy vykonávají povolání matky jako zaměstnání, může jim projít rukama i několik generací dětí, domky se sdružují po pěti až deseti). Mezičlánkem mezi institucionální a rodinnou výchovou je takzvaná hostitelská péče, kdy dítě z dětského domova jezdí do rodiny na víkendy, prázdniny apod. Používá se buď jako předstupeň adopce či pěstounské péče, nebo pro děti skoro dospělé, pro které je to mnohdy první seznámení s běžným rodinným životem.

Je těžký život v dětských domovech? A je těžký přechod do rodiny, normálního světa?

Život v dětském domově není složitý, zvláště pro děti, které nic jiného nepoznaly. Problém je ve vzdělání, ve vývoji. Znám holku, která díky tomu, že byla rok v dětském domově, začala zaostávat. Málem šla do školy pro postižené. Pak si ji někdo adoptoval, začal se s ní učit a dohánět to, co zameškala. Ona se učila velmi rychle a dnes je z ní úplně normální holka, která navíc krásně maluje.
Problém může nastat také v přechodu do normálního života. Najdou se děti, které si v deseti letech myslí, že chleba se prodává nakrájený i namazaný a čaj teplý i oslazený v hrncích. A znám malou holčičku, jež si myla vlasy každé úterý ve dvě hodiny a nikdy jindy. Víte, jak těžké pro ni bylo pochopit, že si je může umýt, kdy chce? A že každé ráno nemusí vstávat ve stejnou dobu a na snídani si sama může vybrat, co chce?

Přechod do rodiny není na první pohled těžký - vždyť dětem je přece líp v rodině. Velmi často se tak děje po hostitelské péči, ale je těžké vytvořit vztahy. Ty vztahy, které nám připadají samozřejmé (má mě ráda, nikdy mě neopustí), ty vztahy, jež budujeme odmala. Spousta dětí z dětských domovů si prožila mnoho špatného, má špatné vzpomínky a bojí se otevřít novým dospělým a zároveň se musí srovnat se vztahy a vzpomínkami z minulosti. Jsou děti, které se ani o nějaký vztah nepokouší, jen se snaží vyzískat co nejvíc, než je zase (podle nich) vrátí do dětského domova. Tohle všechno musí rodina přetrpět, musí si k sobě najít cestu.

Další problém, jenž souvisí s už zmiňovaným, je ten, že mladí lidé, kteří vyrůstali v dětských domovech, se o sebe nedokážou postarat. Neví, že se musí platit složenky a že si nemůžou koupit, vše co vidí, i když na to právě teď mají. Toto řeší tzv. Dům na půli cesty, kde dospělé, osmnáctileté lidi učí manipulovat s penězi, pomáhají jim najít si práci, ale i třeba naučit se vařit, doplňovat lednici, mýt okna nebo nakupovat ponožky.

Mají tedy děti z dětských domovů nějakou šanci?

Ano, mají. Ty, které nikdy neměly rodinu, menší, ale pokud se budou snažit, najdou spřízněné duše v přátelích a nebudou patřit k podprůměrným, mají docela slušné vyhlídky začlenit se do společnosti. Další velkou příležitostí pro děti a dospívající z dětských domovů jsou stipendia na vysoké školy. Protože bez nich skončí s velkou pravděpodobností i ti nejchytřejší maximálně s maturitou.

A potom tu jsou děti, které měly to štěstí, že se dostanou dříve či později do rodiny. Ty se velmi často začlení a vedou normální život. Tedy pokud se normálním dá nazvat. Vždycky si s sebou ponesou to, co prožily. V tom lepším případě je to poznamená jen tak, že se stanou náhradními rodiči.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/vyklady/deti-z-detskych-domovov.html