Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Gilotina - smrtící nástroj, jenž vznikl během Francouzské revoluce.

Nebyl vymyšlen z žádné zlomyslnosti, ale spíše z dobré vůle. Snaha o to, aby umírající netrpěli, měla být dosažena díky rychlé a bezbolestné smrti. Neměl být rozdíl ve smrti poddaného či šlechtice. Již žádné oběšení, utnutí hlavy, nebo natažení koňmi, jen jedna jediná smrt stejná pro všechny. První návrh či myšlenku gilotiny podal vědec Guillotin, nebyl jejím vynálezcem, nevdechl jí život. Nechtěl, aby se po něm jmenovala a přece se tak stalo.

Pravým otcem gilotiny byl doktor Louis, udělal první nákres a zasloužil se o její vznik. Zemřel strachem, že by se nástroj mohl jmenovat po něm. V jedné z Dumasových knih - Hraběnka de Charny - se praví, že gilotina by nebyla plně funkční a k dispozici nebýt zásahu samotného krále. Měla špatné ostří nože, sám král Ludvík XVI. spatřil prvotní nákres gilotiny a upravil její ostří do podoby, která jí zůstala. Tento zásah se mu stal osudným a za pár let se stal obětí gilotiny.

Stroj obsluhoval kat Sanson a obsluha stroje byla dědičná. Kat neměl lehké postavení ve společnosti. Pokud se chtěl oženit, musel si hledat nevěstu v katovských rodinách. Lidé k němu zachovávali respekt a odstup. Jeho role byla jednoduchá, staral se o gilotinu, čistil ji a vylepšoval. Gilotina popravila neskutečně mnoho lidí, ať již samotného francouzského krále Ludvíka a královnu Marii Antoniettu, i mnohé jiné revolucionáře jako Robespiera, Marata, Dantona, Desmoulinse, paní Rolandovou, ...

Gilotina požírala mocné, nikdo nevěděl, jak dlouho bude v oblibě a jaký bude jeho osud. Nejdříve moc a sláva a náhle smrt. Lidé zbožňovali podívanou na gilotinu. Na každé popravě se shromažďovali, sledovali cestu popraveného a častovali ho nadávkami. Tato podívaná je nikdy neomrzela, vždy stáli a fascinovaně sledovali gilotinu v akci.

Tento smrtící přístroj jen během Francouzské revoluce (hlavně v roce 1792) popravil přes čtyřicet tisíc lidí. Jednoduchost a účinnost stroje měly katastrofální důsledky. Stal se smrtícím nástrojem mocných lidí. Státní moc se takto zbavovala nejen nepolepšitelných zločinců a politických odpůrců, ale i nepohodlných osob, které by ji mohli ohrozit. Nejhorší na tom je, že sami poté skončili většinou také pod ostřím gilotiny. Rychle se rozšiřovala, dostala se i na venkov. Počet obětí neúprosně stoupal. Kam s mrtvými těly? Začaly se kopat hromadné hroby. Nikoho nezajímalo, zda je člověk chudý či bohatý, žena nebo muž. Byli ukládáni společně. Většinou příbuzní neměli ani zdání kam.

Gilotina byla funkční téměř 200 let, probíhaly různé výzkumy, zda je opravdu tak důvěryhodná, zda odsouzený trpí, či je jeho smrt tak rychlá a bezbolestná. Tato otázka zůstala nevyřešená. Vědci se domlouvali s odsouzeným na různých znameních vnímání, jako je třeba mrknutí oka, ale ničeho nedosáhli.

Do roku 1939 probíhaly veřejné popravy. Nadšené a nepřístupné chování davu přimělo vládu skrýt gilotinu někam do ústraní. Popravy probíhaly ve vězení La Santé, skrytě před dychtivými zraky davu.

Prvním člověkem, který se rázně postavil proti gilotině, byl právník Robert Bandier. Bojoval za zrušení této potupné smrti. Postupně poprav pomalu ubývalo. Někteří prezidenti raději udělovali milost, pokud to jen bylo možné.

Poslední poprava byla provedena v roce 1977 a posledním popraveným byl Hamid Djandoubi, odsouzený vrah dítěte. Gilotina se stala nadbytečná, pokud si ji chtějí lidé připomenout, mohou vidět její kopii v muzeu.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/vyklady/gilotina.html