Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• krása a nebezpečí romantismu jako literárního směru a životního postoje

OSNOVA:

Román se dělí do šesti dílů a tří knih - v každé knize jsou dva díly. Příběh se odehrává v první polovině 19. století ve Francii.

Knihy vypráví o mladíkovi jménem Edmond Dantès. Žije v Marseille, je námořníkem a čekají ho zásnuby s jeho milovanou Mercedes. Je docela oblíbený, ale najdou se i tací, kteří mu štěstí zrovna nepřejí. Mezi ně patří Danglars - účetní na lodi Faraon, na které se měl Edmond stát brzy kapitánem. S Danglarem se spojil také Fernand - mladý Katalánec, který Mercedes miloval, ale ona ho nechtěla.
Danglars napsal udavačský dopis a Edmond byl v den svého zasnoubení zatčen. Byl označen za bonapartistu, protože vlastnil dopis od zesnulého kapitána lodi, který měl doručit jakémusi Noirtierovi. Dostal se k panu návladnímu Villefortovi, který byl zprvu vstřícný, ale potom nechal Edmonda, i přesto že obsah dopisu neznal, odvést do ifské pevnosti. Pan Noirtier byl totiž Villefortův otec a kvůli dopisu by se mohlo zhoršit Villefortovo postavení.
Čtrnáct let Edmond trpěl v ifské věznici, kde se seznámil s abbé Fariou - vězněm z jiné cely, který se k němu omylem prokopal. Abbé se stal pro Edmonda velkým přítelem. Všechno ho naučil, dokonce mu pomohl rozluštit důvod, proč je Edmond zde. Když se Edmond dozvěděl, díky komu je uvězněn, pořád toužil po pomstě. Jednoho dne abbé Faria sdělí Edmondovi, že je nemocen a že umírá. Předá mu plánek ostrova Monte Cristo, na kterém se údajně skrývá poklad. Když abbé Faria umře, Edmond se zašije do pytle místo něho. Vhodí ho jako mrtvého do moře , on se rozváže a uplave. Vyčerpaného ho vytáhnou na palubu své lodi dva mladíci, dají ho do pořádku a odvezou ho na ostrov Monte Cristo. Edmond poklad opravdu objeví a stane se z něj boháč. Jako Hrabě Monte Cristo se postupně pomstí všem svým nepřátelům.

Myslím, že toto dílo obsahuje naprosto všechny prvky, které jsou tak typické právě pro romantismus:

1. Na začátku je beznadějná láska mezi hlavním hrdinou Edmondem Dantèsem (prostý námořník) a slečnou Mercedes (dívka urozeného a starobylého rodu). Dva lidé z různých společenských vrstev, kteří se hluboce milují, ale jimž osud nedopřál šťastný život. A jsou odloučeni na 15 let.

   Edmond a Mercedes se objímali. Žhavé Marseillské slunce, vnikající otevřenými dveřmi, zaplavovalo je proudem světla. Zprvu neviděli nic kolem sebe. Nesmírné štěstí je oddělovalo od světa. Mluvili spolu přerývanými slovy, z nichž tryská tak prudká radost, že se podobají projevům bolesti.
   (I. díl, str. 27/28)

2. Poté následuje veliké utrpení a naprosté duševní zhroucení, které málem končí nihilismem.
   To vše Dantès zažívá v pevnosti If; toto je také zároveň nejfilozofičtější část celého díla, neboť v naprosté samotě přemítá o svém příliš krátkém životě a také o smrti, která ho tu jistě dříve, nebo později dostihne.Připomíná zvíře v pasti, které se zprvu vzpíná smrti, ale stále věří ve vysvobození, až mu dochází síly a přestává věřit v dobrý konec. Při životě ho drží zprvu láska k Mercedes, ale i ta se časem vytratí a zůstává mu pouze myšlenka na pomstu.

   Dantès prošel všemi stupni utrpení, jaká ve vězení prožívají zapomenutí vězni. Nejdříve ho ovládala pýcha, jež pramení z naděje a z vědomí neviny; pak začal o své nevině pochybovat, což docela dobře ospravedlňovalo názor guvernérův (ten ho podle falešných důkazů obvinil z toho, že je "Zuřivý bonapartista, který měl aktivní podíl na Napoleonově návratu z Elby."), že jde o duševní poruchu, a nakonec se zřítil z výše své pýchy a začal prosit ne ještě Boha, ale lidi: Bůh je poslední útočiště. Nešťastník, který by se k Bohu měl obrátit nejdříve, začne v něho doufat, až když vyčerpal všechny ostatní naděje.
   (I. díl, str. 149)

   Dokonce časem ztratil i víru a jedinou záchranu, Boha. Už nechce žít, jeho duše je plná pomsty a strachu z budoucnosti a pomalu se ztrácí v nihilismu.

   Kdo je jednou takto lapen, s tím je konec, nepřispěje-li mu na pomoc Bůh, a každým pokusem o vybřednutí noří se jen ještě blíže smrti. . . .Když Edmond dospěl až sem, našel v této myšlence jakousi útěchu: všechny jeho bolesti,všechna jeho muka i s řetězem příšer, který táhl za sebou, jakoby najednou odlétla oním koutem žaláře, kde neslyšně spočinula noha anděla Smrti.
   (I. díl, str. 152)

   Měl několik způsobů, jak zemřít; mohl se jednoduše oběsit na kapesníku, to ho ale, protože to by porušovalo pravidla romantismu, silně odpuzovalo. Rozhodl se pro mnohem bolestivější a děsivější smrt, hladem. Toto jen potvrzuje, že mimo jiné, má také Dantès velmi silnou vůli a charakter.
   Od smrti ho nakonec zachránil Abbé Faira, kterého poznal o několik dní později od zahájení své hladovky, a který mu také pomohl najít zpět Boha a svou víru v přátelství. Ta ho nakonec doopravdy zachránila a vytrhla ze spárů nicoty v podobě nihilismu. Abbé Faira je jako anděl, vznášející se nad jeho hlavou, vyhánějící mu zlé myšlenky z hlavy a svými kouzelnými křídly pohladit jeho duši a vzbudit v něm opět víru v dobrotu člověka.

3. A nakonec vzpoura doprovázená nenávistí proti všem, kteří mu uškodili.
   Edmondovi umírá i jeho jediný přítel Faria. Jakoby chtěl autor už po druhé říci: "Smrt a osud jsou jediné dvě věci, před kterými není úniku." Ale protože ho Faria ještě než zemřel, naučil spoustě vědění: matematika, filozofie, historie a další, nenahlížel už na život jako na trest, ale spíše jako na cestu plnou překážek, které je třeba trpělivě odstraňovat. Cítil šanci. Už se necítil tak bezvýznamný. Jakoby s věděním přišlo i povznesení jeho duše a nalezení nového cíle do života. Už to není Smrt, ale Pomsta.

   "Zemřít! Ne, ne," zvolal. "Kdybych teď zemřel, celý můj život, celé mé utrpení ztratilo by smysl. Zemřít jsem měl kdysi, před lety, když jsem se k tomu rozhodl. Ale dnes bych tím opravdu příliš pomáhal svému bídnému osudu (Zde je vzpoura proti osudu, hlavní znak romantismu). Ne, chci žít, chci bojovat až do konce. Chci si znovu vydobýt štěstí, které mi bylo uloupeno. Zapomněl jsem, že dříve než zemřu, musím potrestat své katy a možná, kdož ví? odměnit také některé přátelé...
   (I. díl, str. 225)

   Myslím si ale, že toto řešení není správné, protože zlo by nikdy nemělo nahrazovat ještě větší zlo, čímž pomsta bez pochyby je. Zdá se mi, jako by autor nevěřil, že se člověk, kterého naprosto pohltí samota a nihilismus, může stát zpět dobrým člověkem. A to i když je vzdělaný a tudíž by měl být i moudrý. Také tedy ukazuje na to, že být vzdělaný ještě neznamená být moudrý. Moudrost člověk získá zkušenostmi a chybami z kterých se poučí.

Toto vše se odehrává v první knize, která je podle mne nejzajímavější a také nejrealističtější; příběh je velmi věrohodný a já mu věřím.

Zbylé dvě knihy obsahují onu mstu, která mu přináší duševní klid a uspokojení. Jednou z pomst kterou si například zlepšil náladu, bylo vydání falešné burzovní zprávy a tím připravení Danglarse o pět set tisíc franků.
"Výborně!" řekl Monte Christo Morrelovi, který byl u něho, když přišla zpráva o tom burzovním obratu, jehož obětí byl Danglars, "právě jsem udělal za dvacet pět tisíc objev, za který bych dal i sto tisíc." "A co jste objevil?" tázal se Maxmilián. "Objevil jsem prostředek, jak zbavit zahradníka plchů, kteří mu užírali broskve."
(III. díl, str. 295) - autor také velmi často používá ironii

Na rozdíl od většiny romantických děl však Dantès dokáže své emoce kontrolovat a vzpoura, která se ze začátku jevila jako bezvýsledná pomsta, ho dovede až k vysvobození od nenávisti a zloby. Jakoby až teď, když autor viděl čeho všeho se musel Edmond vzdát a jakými cestami si razil cestu za uspokojením, až teď konečně uznal, že i špatný člověk v sobě má jiskřičku dobra a odpouští mu. Až teď je Edmond Dantès, poprvé od té chvíle, co vyšel z pevnosti If, schopen odpustit Danglarsovi, který ho zradil, když porušil morální hodnoty a nechal Edmonda na pospas, a nachází klid a rovnováhu. Katarze.
"Hrabě Monte Christo!" vzkřikl Danglars, ještě bledší hrůzou, než před chvílí hladem a bídou. "Mýlíte se nejsem hrabě Monte Christo." "A kdo tedy?" "Jsem ten, kterého jste prodal, zradil, zneuctil. Jsem ten, jemuž jste zaprodal nevěstu. Jsem ten, na kohož jste šlápl, abyste se vyšvihl k majetku. Jsem ten, jehož otce jste nechal zemřít hladem, ten, který vás odsoudil ke stejné smrti, ale který vám přesto odpouští, protože sám potřebuje odpuštění. Jsem Edmond Dantès!"

Myslím, že teď už je jasné, jaká nebezpečí na nás v podobě romantismu číhají, a jak nám může být užitečný pro život i po více jak dvou stech letech. Varuje nás před tím, abychom se nenechali ovládat svými city, protože ty často způsobují jen bolest a skutečné lásky je na světě velice málo. Myslím, že romantismus nám jistě nabízí jednu z nejkrásnějších a nejdokonalejších podob literatury, ale možná právě proto, že je tak překrásná a nadzemská, se nám může zdát, že je až nereálná a do normálního, prostého života se jako životní postoj prostě nehodí. Je to můj osobní názor a jistě se najde někdo, kdo mě bude přesvědčovat o tom, že být romantikem má spoustu výhod (například schopnost vcítit se do pocitů druhých, nebo schopnost individuality, atd.); ale já si přesto myslím, že do dnešního světa se spíše hodí chladná logika doplněná schopností kompromisu, než romantické řešení problému vzpourou, nebo únikem; a následná ztráta v rozporu mezi realitou a ideálem.

Položíme-li si ovšem otázku, jaké osobité myšlenky a umělecké výboje přináší Dumasův román ve srovnání s romány současníků Balzaca, Huga, Stendhala, odpověď je celkem jasná: Dumas není "zkoumatelem" a znalcem společenských problémů, není analytikem doby jako Balzac, není psychologem jako Stendhal, není básníkem myslitelem jako Hugo, je "jen" jedním králem dobrodružného románu. Například kapitoly, v nichž Dumas zachytil politické zvraty ve Francii, návrat Ludvíka XVIII. na trůn po Napoleonově porážce u Lipska, Napoleonových "Sto dní", druhou restauraci po porážce u Waterloo - patří k nejlepším partiím Monte Christa. Dumas v ukázal, jak sugestivně dovede zachytit atmosféro doby, jak ji umí vdechnout svým hrdinům, jak dokáže dialogem vytvořit postavu (např. scéna, v níž Ludvík XVIII. filosofuje o osudu Francie nad latinským exemplářem Horatia).
V postavě Monte Christově vytvořil zároveň Dumas i svou vlastní variantu romantického ideálu. Monte Christo má všechny jeho vlastnosti: vášnivou a nezkrotnou touhu po svobodě, touhu po bohatství a nesmírnou důvěru v sebe sama - je to individualista par excellence, ale tento individualista má respekt k druhému člověku, je velkodušný, je věrný, věří v lásku k ženě: myslím, že Monte Christo je Dumas, jakým chtěl být, a že v tomto románu vytvořil sám jakousi fiktivní autobiografii. Fiktivní a zároveň ideální je v tom, jak se snažil svou překypující energii a temperament ukáznit, disciplinovat, a skrze něj konat šlechetné činy.
Objevuje se zde ale také Dumas-realista, pokud o něm tak mohu mluvit. Byl bystrý pozorovatel světa, v němž žil, s nímž byl spjat všemi svými názory, ale v němž přesto dovedl odhalit nejeden pravdivý rys. Jak například přesvědčivě dokázal ve velké podobě o pokladě na ostrově Monte Christo ukázat tu nejstrašnější moc své doby, moc peněz.