Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pojmenování "baroko" se velmi často odvozuje od portugalského slova "barroco", což znamená nesouměrná perla.
Toto období začíná bitvou na Bílé hoře roku 1620 a končí v období tereziánsko-josefínských reforem v 70. a 80. letech 18. století.
V období baroka jsou velmi příznačné rozpory mezi měšťanstvem a šlechtou, mezi nekatolickou protestantskou a katolickou menšinou a mezi orientací na renesanci, humanismus a reformaci proti protireformaci. Tyto spory vyvrcholily 23. května 1618, kdy zástupci protestantské šlechty provedlo na Pražském hradě defenestraci dvou představitelů habsbursko-klerikánského tábora.
Po této události byl ustanoven králem Němec Fridrich Falcký, avšak po bitvě na Bílé hoře se opět moci chopili Habsburkové, podporovaní cizáckou šlechtou a vysokým duchovenstvem. Tímto byla otevřena cesta k rekatolizaci, refeudalizaci a baroku.
Kvůli Obnovenému zřízení zemskému museli emigrovat ti z privilegovaných vrstev, kteří nechtěli přestoupit na katolictví. Především největší spisovatelé odcházejí do exilu do Polska a Německa. Zde se věnovali literatuře humanistické a reformační. Většina spisů se týká minulosti a jejich odsun z rodné vlasti. Postupně se sem také začleňuje literatura exulantská protestantská.
V téže době se v jejich rodné zemi začíná rozvíjet katolická literatura, která má vést národ k refeudalizaci a k jediné pravé víře a řadí se k tzv. oficiální literatuře. Dále je zde literatura rukopisná pololidová a ústní lidová slovesnost- tato lidová tvorba znamenala kulturní pokrok a byla pramenem pro národní obrození.

JAN AMOS KOMENSKÝ:

J.A.Komenský se narodil 28. března 1592 asi v Nivnici a zemřel 15. listopadu 1670 v Amsterodamu. Vzdělání získal na bratrských školách v Přerově a Strážnici, roku 1611 odchází na univerzitu v Herbornu, o dva roky později přestupuje na teologickou fakultu v německém Heidelbergu. Roku 1614 se vrací pěšky zpět na Moravu, kde po určitou dobu působí jako učitel v Přerově. Roku 1622 zde zemřela Komenskému kvůli morové epidemii manželka s dětmi.
Byl biskupem jednoty bratrské, filosofem, pedagogem, historikem, překladatelem a originálním spisovatelem. Jakožto evangelík byl nucen opustit vlast a v cizině proslavil české písemnictví. V exilu dokázal během hrůz třicetileté války uvažovat o lepší budoucnosti a jako jediný dovedl své snažení k prospěchu svého národa tak, aby sloužilo celému lidstvu. Jeho tvorba má dominantní uměleckou funkci.

K jeho dílům patří:
"Divadlo světa" - první encyklopedie v češtině
"Zpráva a naučení o kazatelství" - teorie řečnictví
"O poesii české" - teorie časomíry
"Listové do nebe" - vydáno 1619; sociálně kritické dílo, které obsahuje pět fiktivních dopisů: 1. Stížnost chudých Kristovi, 2. Kristova útěšná odpověď, 3. Pokárání bohatých, 4. Odpověď bohatých Kristovi, 5. Kristova výzva, aby všichni žili dle božích přikázání.
"Hlubina bezpečnosti" - svět je přirovnán k točícímu se kolu
"Kšaft umírající matky jednoty bratrské" - vyšel 1650

Útěšné spisky: reflektují národní, církevní i osobní pohromy
"Truchlivý" - útěšný spisek 1. a 2. díl; forma dialogu, sporu
"Labyrint světa a ráj srdce"
"Přes boží"
"O sirobě"

Pedagogická díla:
"Didactica magna" - vyšlo 1657, latinská
"Informatorium školy mateřské" - vyšlo 1630; tzv. mateřské školství
"Janua linguarum reserata" - vyšlo 1631; spojeno poznávání slov a věcí
"Schola ludus" - 8 školních her
"Orbis sensualium pictus" - používá soustavně ilustrací k vytvoření názoru
"Obecná porada o nápravě věcí lidských" - 7 dílů; výzva lidem

"LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE" JAKO ALEGORIE:

Alegorie-nepřímé vyjádření nějakého významu. Toto slovo bylo překládáno jako jinotaj tj. čteme o něčem, ale ve skutečnosti je tím míněno něco jiného.
Nejvýrazněji se vyskytuje alegorie v bajkách, ale pracují s ní také pohádky, poesie i próza.
Alegorie může mít různé výklady.
Byla častá ve středověku, v humanismu s ní pracoval např. Dante Alighieri, ale bohatě se rozvinula teprve v baroku.
Dílo se řadí mezi útěšné spisky, které Komenský napsal. Ale dalo by se říci, že toto dílo je nadčasové a autor postihuje nejen tehdejší dobu, nýbrž i doby předchozí a nastávající. Toto je dáno hlavně jeho obraznou interpretací společenské reality, obecně platnými vztahy a kontrasty, které nejsou omezené pouze na jeho dobu. Nejsou zde reflektovány pouze osobní zkušenosti Komenského, ale pomocí biblické a světské historie je spis posunut na rovinu všeobecných zkušeností lidského rodu.
Dopsal jej roku 1623 v Brandýse nad Orlicí. Nejprve bylo dílo pojmenováno "Labyrint světa a Lusthauz srdce", věnované Karlovi staršímu ze Žerotína. Tento spis je dochován v tzv. rukopise vratislavském. Za života J.A.Komenského byl vydán v roce 1631 (patrně v Lešně či v Perně) a 1663 "Labyrint světa a ráj srdce". Navzdory protireformaci bylo toto dílo velmi úspěšné i v Čechách a doposud nezmizelo z oboru českých vzdělanců. Bylo mezi prvními knihami vydanými po vyhlášení tolerančního patentu, sehrálo svou roli i v době národního obrození a v 19. století proniká i do řady dalších literatur.
Labyrint je řazen mezi alegorické skladby, které byly v tomto období hojně rozšířené a počínali se předhusitským Tkadlečkem. Labyrint lze zařadit do řady alegorických spisů domácích i cizích, dále můžeme i poukázat na spisy, na které Komenský navazoval, nebo z nichž čerpal. Žádné jiné alegorické dílo však neprokazuje takovou životnost jako právě Labyrint.
Každá alegorie je prostředkem k postižení přenesených významů a také ke zobecňování.Autor zde zmiňuje nejen osobní prožitky, ale také jevy soudobé společnosti a obzvláště pak sleduje lidské hodnoty. Komenský zde velmi kritizuje stav společnosti té doby a provádí nad ní i vlastní mravní soudy, které vycházejí z jeho bratrského teologického radikalismu.

Kniha má 2 části - Labyrint světa, Ráj srdce.
První část se týká převážně alegorického zobrazení té doby a druhá část je vize jakéhosi ideálního protějšku současného světa, autor se tedy ubírá k Bohu. Tato část má povahu teologického traktátu, ale Komenský ji nedokázal učinit tak věrohodnou, jako je první část.

"Labyrint světa"
Poutník - autotypizace - zobrazení vzdělance 17. století.
Všezvěd Všudybud - personifikovaná lidská snaha po poznání.
Mámení Mámil - personifikovaný nekritický pohled na svět.
Posunuté brýle - slouží k vytvoření obrazu samostatně myslícího člověka, který chce poznat svět bez vžitých apriorních kategorií.
Personifikované vlastnosti.
V této části se poutník jeví spíš jako by patřil do doby renesanční nebo osvícenské.

"Ráj srdce"
Uzda od Krista - poslušnost Bohu
Nové brýle - slovo boží a Duch svatý
Personifikované vlastnosti.
Zde je velmi zřetelný barokní iracionalismus.

V obou těchto částech se objevuje popis světa jako jakéhosi města se spoustou ulic ohraničené branami.

"LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE" A PÁR SLOV K OBSAHU:

"Labyrint světa
a ráj srdce
to jest světlé vymalování,
kterak v tom světě a věcech
jeho všechněch nic není
než matení a motání, kolotání
a lopotování, mámení a šalba,
bída a tesknost, a naposledy
omrzení všeho a zoufání:
ale kdož doma v srdci svém sedě
s jediným Pánem Bohem se uzavírá,
ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti
že přichází."

Toto je úvod ke knize Jana Amose Komenského, která se nazývá Labyrint světa a ráj srdce. Kniha je rozčleněna do padesáti čtyř kapitol, který mají název dle toho, o čem pojednávají, například: "Příčinách v svět putování", "Poutník přišel mezi filosofy", "Stav rytířský" a další.
Každá z kapitol je označena římskou číslicí. První část je psána latinsky a nazývá se "Illustrissimo ac vere generoso domino, domino Carolo baroni a Zerotin seniori".
Tato část je latinsky psané věnování Karlovi Staršímu ze Žerotína.
V další části Komenský oslovuje čtenáře. Tento úsek se nazývá "K čtenáři" a je obsažena na třech stranách. Úsek končí slovy:

"Mějž se dobře, křesťane milý, a vůdce světla, Duch svatý,
ukažiž tobě lépe, než já mohu,
i světa marnost, i zvolených s bohem spojených srdcí slávu,
potěšení a radost.
AMEN"

Kniha popisuje, jak se poutník, když dosáhl určitého věku, chce začlenit mezi ostatní lidi, poznat svět a rozmyslel si, co bude v životě dělat.
"Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála mi se toho nemála býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil."
Po rozmluvách s mnoha lidmi zjistí, že každý způsob má určité nedostatky, proto se vydá pátrat sám.
K poutníkovi se přidává Všezvěd Všudybud. Ten mu tvrdí, že je tu pro ty lidi, kteří chtějí ze světa něco poznat a ukázat, kde co je, ale na svých cestách tápají. Popisuje mu svou královnu, kterou nazývá Moudrost, ale někým je nazývána Marnost.
Tak získává poutník svého prvního průvodce.
V další kapitole poutník nachází druhého průvodce "tlumočníka světa královny Moudrosti", Mámení.
Poutník dostává uzdu od Všezvěda. "..., anť mi na krk uzdu jakous vhodí, jejíž udidla pojednou mi se do ust vkousla...".
"...sšitá byla z řemení všetečnosti, a udidla její byla z železa urputnosti v předsevzetích"
"...z skla domnění vykrouženy, a rámcové v nichž byly ufasované byli z rohu, jenž zvyk slove."
Brýle mu Mámení nasadí křivě, což poutníkovi dovoluje vidět svýma očima.
Ocitají se na vysoké věži, z níž vidí město a ulice, domy, stavení a mnoho lidí. Je zde šest ulic vedle sebe, které se linou od východu k západu a uprostřed se rozkládá velký prostor. Na pahorku západně od města stojí hrad, který je rezidencí královny Moudrosti. Východně je Brána života a Brána rozchodu.
Ulice v tomto městě znázorňují určité stavy. Například: domovní stav, stav učených, duchovní stav, rytířský stav, stav vrchností a správců. Každý z těchto stavů vykonává ve městě příslušnou funkci.
Avšak tyto ulice se velmi prolínají, což se poutníkovi zdá jako jakési mámení. Jdou k bráně. Uprostřed brány sedí stařec Osud a určuje, co každý člověk bude vykonávat. Poutník by samozřejmě také chtěl vědět, co je mu předurčeno. Po smlouvání si vylosuje cedulku s heslem "Dívej se neb Zpytuj".
Navštěvují ryňk světa. Lidé na tomto rynku činí různé věci - běhají, leží, vstávají, vrtí se... Každý z nich má na obličeji larvu. "To jest, synu milý, lidská opatrnost, aby se ne všechněm každý, co jest, zjevoval. Sám u sebe může člověk býti, jakýž jest, před lidmi pak lidsky se ukazovati a věcem svým tvárnost dávati sluší."
Jeden z lidí má psí zuby, osličí uši, koňská kopyta... a všichni mluví úplně jinou řečí, dělají spoustu nesmyslných věcí, které jim zadávají úředníci.
Poutník se setkává se Smrtí, která má velmi odpornou podobu. Někteří padnou po zásahu jejím šípem na zem, některé zahubí nemoc, jiní se Smrti vrhají přímo do náruče. Každý mrtvý je jen vhozen za zeď, aby se na něj nemuseli ostatní dívat.
Objevují se zde i podvodní mastičkáři, kteří úspěšně prodávají své masti.
...stav manželský. Dále ukazují tlumočníci poutníkovi stav manželský. Než lidé vstoupí do tohoto stavu, musí projít bránou, která se nazývá Snoubení. Ocitají se na velikém prostranství, kde si jeden druhého prohlíží a hledá si protějšek. Poutník vidí, jak těžký je tento výběr a jaká úskalí s sebou nese. Pár se musí postavit na váhy - rozhodujícím hlediskem je majetek a postavení. Ale ani zde nepanuje vyrovnanost partnerů. Partneři dostávají pouta, kterými jsou navěky připoutáni a vysvobodit z těchto pout je může jen smrt.
Poznává stav rodičovský a zjišťuje, že mít i nemít dítě znamená bídu v manželství.
Tyto stavy se poutníkovi nelíbí, ale je také svázán do pout.Záhy na to jeho tři partneři umírají, což znamená, že ještě není čas se vázat.
"Ale znikna toho, nic předce nevím, co vlastně o tom stavu povědíti: více-li potěšení v něm, když se zdaří (jakož se domnívám, že mně tak bylo sedlo), čili žalosti více, z přerozličných příčin. To pamatuji toliko, že i bez něho, i v něm teskno bývá: a i když se nejlép zdaří, sladké s hořkým se mísí."
...stav řemeslníků kde poutník objevuje různá řemesla, která se mu zdají jako neustálý hon za majetkem. Zjišťuje jak dlouhou dobu trvá než člověk něco získá, kolik úsilí musí vynaložit a jak rychle to lze stratit.
"Šesté zhlédl jsem mnoho všudy falše a šalby. Co kdo dělal, zvlášť jinému, vše na odbyt, ledabylo dělal; práci svou mezitím, jak nejvýš mohl, velebě a nadsazuje."
Poutníkovi vadí na tomto stavu, že se lidé vůbec nestarají o duševní stránku, ale ženou se za hmotnými statky.
...na moři je mu ukázán jiný způsob života. Bude se plavit po světě a pozná mnoho nových věcí, ale loď stojí i s posádkou na místě. Najednou zavane vítr a loď vyplouvá na širé moře. Poutník dostává strach, ale nedává ho na sobě znát. Po pár dnech putování ustává vítr a loď uvízne na jednom místě. Nezbývá nic jiného, než čekat na vítr.
Najednou se rozpoutá mořská bouře. Poutník se modlí a snaží se hledat pomoc u Boha a přemlouvá k modlení i ostatní, ale ti se mu jen vysmějí. Bouře se zhoršuje a několik členů posádky zahyne. Teprve v této chvíli si námořníci vzpomenou na Boha a modlí se. Loď je zničená a každý se chytá čeho může, aby zachránil svůj život. Když se poutník dostane na břeh, usoudí, že toto už nechce nikdy prožít - nechce vrhat svůj život všanc. Je označen za rozmazleného, ale na toto odvětí, že člověk by měl hledat především rozkoš duševní.
...stav učených. Tlumočníci si povšimli, že jejich svěřenec by se hodil mezi učené, protože ti obohacují především svou mysl, a tak ho tam zavedou. "Byla-li hlava ocelivá a mozek v ní za rtuti, zadek olověný, kůže železná a měšec zlatý, chválili a hned ochotně dále vedli: neměl-li kdo toho paterého, aneb mu kázali zpět, aneb špatně tušíc, tak nazdařbůh přijímali."
"Nemá-li kdo ocelivé hlavy, rozpukne se mu; nemá-li v ní tekutého mozku, nebude z něho míti zrcadla; nemá-li plechové kůže, nevytrpí formací; nemá-li olovněného sedadla, nevysedí nic, roztrousí všecko; a bez zlatého měšce, kde by nabral času, kde mistrů, živých i mrtvých?"
Poutník zde získá vychování a dostává se na rozcestí čtyř fakult univerzity, filosofie, medicíny, teologie a právnictví, ale neví kam vstoupí, tak provádí i s průvodci prohlídku. Ale i mezi učenci objevuje nedostatky: v knihovně vidí, jak do sebe studenti dostávají různé informace takovým způsobem, že je tyto informace hned opouštějí, další se za studenty pouze vydávají - zřizují si velké knihovny jen proto, aby byli zařazeni mezi učence. I zde se poutník přesvědčuje, že učení není bez chyb.
...stav filosofů. V další části se poutník setkává s filozofy jako Thales, Hesiodus, Aristoteles, Pythagoras, Galenus a dalšími a vidí, že se jejich názory různí.
Setkává se také s gramatiky, rétoriky, poety, dialektiky, přírodovědci, metafyziky, aritmetiky, geometry, geodety, muzikanty, astronomy, astrology, historiky, etiky a politiky, ale žádný z učenců se mu nelíbí.
...alchymisté. Ti se snaží vyrobit zlato a také kámen mudrců, který zaručí nesmrtelnost a pomůže přetvořit kov ve zlato. Veškeré úsilí a námaha jsou marné. Každý z alchymistů svádí svůj nezdar na něco jiného. Poutníkovi toto připadá jako zbytečné maření času.
Setkává se také s bratrstvem Růžového kříže, s kterým dlouho nepobude a pokračuje se svými průvodci dál.
...medicina. Poutník odkrývá to, co obnáší studium mediciny a praktického léčení, ale ani toto mu nepadne do oka.
...juris prudentiam. Tak navštěvuje právnické umění, ale dopadá to jako se všemi ostatními... "Pospěšme odtud, již mne tu teskno," řekl jsem. A tlumočník mi s hněvem: "Také-li se pak tobě v tom světě co líbiti bude? I nejušlechtilejším ty věcem, vrtkého mozku člověče, hanu najdeš." Všudybud mu odpoví: "Zdá mi se, že mu mysl nábožností zapáchá; poveďme ho, snad sobě ale tam vnadu najde."
Předtím navštíví ještě promoci - někteří lidé se na ni dostali jen díky penězům. Poté, když se těchto mistrů sedmera umění někdo na něco zeptá, nejsou schopni odpovědět. Mají pouze titul.
Konečně ho průvodci zavedou na ryňk, kde je množství různých chrámů. V prvním chrámu se setkávají s pohany.
"Kdež ač mi divná byla všech tu svornost, že každý sobě, co se mu vidělo, vybera, před tím klekl, líbal, kadil, pálil.Kdež ač mi divná byla všech tu svornost, že každýtakměř svou věc jinák konaje, trpěli sobě to a pokojně každý každého při jeho smyslu nechával....; avšak mne i puch jakýsi smrdutý tu zarážel i hrůza podjímala: takže jsem ven pospíšil."
...a různá náboženství. V dalším chrámu se poutník setkává s Židy, navštěvuje chrám muslimů, kde vidí jejich posvátnou knihu Korán. Tlumočník zavede poutníka za kostel a zde vidí, jak se mnozí z nich bijí. Od tlumočníka zjistí, že "rozprávějí" o Koránu a Mohamedovi.Když vejdou do kostela, probíhá zde hádka mezi Peršany a Turky.
U křesťanského náboženství musí nejprve projít bránou- tz. podstoupit křest. Setkává se se symboly nevinnosti a čistoty a se symboly Kristova utrpení. Tento řád se poutníkovi velmi líbí, tak pokračuje dál, kde se účastní kázání, poznává Kristův obraz, vidí přijímání hostií. Poznává také opačnou stranu mince - křesťany kteří jen pijí a užívají si tělesných rozkoší, tak se poutník vydává za kazately a kněžími. Myslí si, že on i budou ti praví a bez hříchu, ale i zde dochází poutník ke zklamání... "...nalezl jsem pohříchu, ani teď po peřinách rozváleni chrápí; tamto za tabulemi rozsázeni hodují, až do němoty do sebe cpajíce a lejíce....; někteří měšce, truhly, komory vycpávají...: takže nejmenší čas s biblí trávili, někteří sotva ji kdy do rukou brali, učitelé však Písem se jmenujíce."
Poutník začíná pochybovat, zda je ve světě vůbec něco bez podvodu a klamu.
Navštíví tedy ještě vyšší řady - biskupy, arcibiskupy, opaty..., ale ani oni nejsou jiní. Slovo boží odbývají a zajímají se jen o plnost svých pokladen a měšců.
Při průzkumu křesťanského náboženství objevuje poutník jakousi nejednotnost - sekty. Poutník chce k opravdovým křesťanům, ale těm se všichni posmívají a způsobují jim utrpení, proto je zadržen Mámilem a tak se opět dostává do labyrintu světa. Všudybud začíná poutníka přemlouvat, aby se dal k duchovním, protože je mu to osudem předurčené, poutník to zkusí, dostane se do sporu a nakonec i s poutníky prchá pryč. Všudybud mu jen na to řekne... "...proč se nemáš na pozoru, aby sobě lidí nedráždil? Kdo s lidmi býti chce, k lidem se formovati musí: ne tak jako ty všudy zhloupa tesati." Poté chytil Všudybud poutníka za ruku a šli společně dál.
...stav vrchností. Poutník poznává různé stavy, některé vyšší, některé nižší a na otázku jak tyto stavy lidé získají, mu tlumočník napovídá, že někteří se do těchto stavů narodí a jiní je získají díky svým schopnostem, což se poutníkovi velmi líbí, ale po chvíli odhalí pravdu a vidí, že někteří se do nich dostávají násilím, jiní zacinkáním měšce. Spoustě takto vysoko postavených pánů chybí určité údy- uši, takže nemohou vyslyšet prosby svých poddaných; oči, kterými by viděli nespravedlnosti; ruce, kterými by mohli vykonávat spravedlnost. Ani u soudu to neprobíhá podle jeho očekávání. Svou nelibost dává najevo výkřikem, který nezůstane bez reakce a poutník i oba tlumočníci mají co dělat, aby uprchli.
Poutník má možnost stát se správcem, ale málem při tom přijde o život a zjišťuje, že i zde je plno nepravosti a tak putuje dál.
...stav soldátský. V této kapitole je poutník účastníkem Třicetileté války a setkává se s císařskými vojáky, vidí jak probíhá verbování, navštíví zbrojnici, kde se ulekne množství zbraní,vidí jací jsou vojáci primitivové a označí je za stádo.
Nastává bitva. Po bitvě poutník prochází pole a tu vidí ruku, tu nohu a všude samou krev. Tito lidé zaplatili svým životem předešlé pohodlí. To se mu nelíbí. I opouští tento stav.
...stav rytířský. "I přicházeli mnozí, nesouce s sebou leby, hnáty, žebra pěsti, měšce a vačky, nepřátelům zodtínané a zodjímané: což jim chváleno bylo, a ten pod majestátem dával jim za to cosi malovaného a zvláštní jakési před jinými svobody; což oni na žerď nastrčíce, tak na odivu všechněm nosili"
Poutník se seznamuje s tím, co obnáší rytířský stav, ale ani zde nejsou tlumočníci úspěšní. Vedou proto poutníka do hradu Potěšení, aby viděl jaká potěšení lidská práce přináší.
...novináři. Na tento ryňk tlumočníci nechtěli jít, poutník je však přemluvil a tak odhalil marnosti, nepohodlí i povahy novinářů. "Totoť jest potvorného cosi, jak to jedna a táž píšťala jedněm tak sladce, druhým tak trpce zní." Tlumočník dí: "Rozdílnost ne zvuku, než sluchu to působí. Neboť jakož pacientům jedno a též lékařství nejednostejně operuje, jak čí nemoc: tak tato, jaká jest čí vnitř Paseko aneb k věci náklonnost, takový zevnitř o ní zvuk, sladký neb hořký."
Poutník se kvůli své neopatrnosti a svému přesvědčení opět dostává do sváru, tak mu nezbývá nic jiného, než uprchnout. Po celou cestu ho průvodci utěšují hradem Fortůny (Potěšení).
...hrad Fortůny. Ke hradu vede jediná brána, která je úplně zbořená a zarostlá trním a jmenuje se Ctnost. Dříve sloužila jako hlavní vchod, ale nyní je zde místo ní spousta jiných a menších přístupů, protože vstup skrze ní je příliš příkrý a nepřístupný. Postranní přístupy se nazývají Pokrytectví, Lež, Pochlebenství, Nepravost, Násilí... Při průchodu bránou byl poutník shozen a viděl jak i spousta ostatních spadla a vydávala se tedy k hradu postranními průchody. Když se konečně dostane přes bránu, zůstává na velikém prostranství spolu s velkým množstvím jiných lidí a musí čekat až je vybere její úřednice Náhoda.
Hrad paní Fortůny má tři patra. Poutník se vydá do nejnižšího patra, kde se mají nalézat boháči. Ale všude kolem je jen tma. Když se rozkouká, vidí zde lidi, kteří mají spoutané ruce a nohy, někteří mají dokonce na krku řetěz a na zádech nějaké břemeno - toto jsou dary od paní Fortůny a tito lidé si jich nesmírně váží. A každý chodí a honosí se tím, že má těžší břemeno. "ač naposledy dělej ty z toho, co dělej, předceť jest to veliké štěstí, míti."
Na hradě je poutníkovi nabídnut veškerý přepych, zábava, jídla, co hrdlo ráčí, navštíví Venušino království, ale i zde se objevují velké nedostatky, jakými je lenost, mrhání životem, nechutenství, ničení těla přejídáním, chlípnost, syfilis, zoufalství.
Setkává se s lidmi, kteří byli obdarováni Fortůnou vysokými posty. Ale poutník zjišťuje, jak velmi vrtkavá a nestálá je tato odměna, jak každý pošilhává po lepším. Když jeden post ztratí, hned se hrne na jeho místo jiný.
Další lidé se nacházejí na výstupku Pověsti a jsou obdarováni nesmrtelností a slávou, které jsou závislé na mínění lidí. Člověk se sem může dostat i díky špatnému činu. Úředníkem paní Fortůny se jmenuje Fáma neboli Pověst.
I sláva je však pomíjivá a jak přijde, hned je pryč a je také plná nepravostí.
Opět se poutník setkává se i se Smrtí. "Na bohaté střílela obecnými šípy, aneb přiklekajíc řetězy těmi zaškrcovala a zadušovala; rozkošníčkům nasýpala do lahůdek jedu; slavné shazovala, aby hlavy lámili, aneb je skrze kordy, ručnice, kulichy proháněla, každého téměř neobyčejným nějakým způsobem z světa provoděci."
Poutník už začíná být zoufalý a neshledává ve světě žádné potěšení. Dochází k hádce mezi ním a Mámilem, který ho nařkne z toho, že on sám si ve světě vše oškliví. Poutník si stěžuje, že ve světě nic neviděl a ničemu se nenaučil, jak mu tlumočníci slibovali. Oni mu na to odvětili, že za tohle si může jen a jen sám svým špatným přístupem. Tak ho vedou do hradu své královny.
Další část knihy se odehrává na hradě královny Moudrosti.
Poutník je nejprve odstrkován strážnými pryč, ale poté ho Všudybud provede na první nádvoří ke schodům, ale poutník se obává jejich zborcení a moc se mu do nich nechce. Nakonec se ale odhodlá.
Poutník je postaven před královno světa Moudrost a je představen a obviněn svým tlumočníkem z nevděku a že dychtí po čemsi neobyčejném. Poutník má strach z královniny moci. Královna k poutníkovi promlouvá. Mezitím mu tlumočník představuje všechny rady: Čistost, Bedlivost, Opatrnost...; úřednice: Industrie, Snažnost, Spravedlnost, Milost...; drabanty: Moc, Sok, Pošta..., kteří slouží královně.
...na hrad přichází Šalamoun, aby se oženil s Moudrostí. Moudrost je však choť Boha a za jiného se provdat nemůže. Nato Šalamoun odvětí, že se mu nelíbí, co se děje ve světě. Když to poutník uslyší, zaraduje se. Poznává i tovaryšstvo Šalamounovo, ke kterému patří například Sokrates, Platon, Seneka... Všichni se posadí a poutník očekává, co se bude dít. Jako první před soud předstupuje Fortuna a Industria a zmiňují se o všech možných nepravostech a šalbách ve světě. Rady se sestoupily a přemýšlely, kdo by za tím mohl stát. Vinu nejčastěji dávali Lakotnosti, Obžérství, Pýše, Lenosti, Zahálce... Ihned byli tito všichni z království vypovězeni. K potrestání nedošlo, neboť si každý z nich změnil jméno na: Lakomství- Hospodářství, Ožralství-Veselost, Pýcha-Vážnost... Šalamoun podvod rozluští a všechny správně pojmenuje.
Strhne královně masku a zjistí, že i ona je falešná stejně tak jako její rada.
Jakmile to vidí i dav, lekne se. Vše, co zde Šalamoun vidí, začne rozhlašovat po světě. Úlisnost a přívětivost na něho chystají past. Nastává bitva proti Šalamounovi a jeho tovaryšstvu.
...ztráta průvodců. Po všech těchto událostech, volí poutník raději smrt, než život na tomto světě. Na cestě ztrácí Mámila, kráčí dál a po cestě vidí spoustu umírajících a začíná mít strach a prosí Boha o smilování. Najednou poutník vyslechne neznámý hlas, který mu radí, aby se vrátil domů. Myslí si, že je to Bůh ,tak poslechne.
...pravé křesťanství. Poutník uvidí světlo a v tom světle se k němu spouští Bůh a vyptává se ho, kde tak dlouho byl a co ve světě dělal. Nabízí mu svůj příbytek - poutník přijímá. Bůh vysvětluje poutníkovi, proč ho takto po světě honil a tolik utrpení nechal zažít. Bylo to kvůli tomu, aby ho pak mohl k sobě přijmout. Poutník pomalu chápe všechny věci, které ve světě viděl a oddává se Bohu. Z poutníka se stává anděl a služebník boží - má chránit svět před šalbou. Staré brýle a uzda jsou mu odňaty a dostává nové. Jako anděl poutník navštěvuje chrám, kde poznává pravé křesťany od těch nepravých a zjišťuje, že těch pravých křesťanů je čím dál méně.
Jde před kostel a vidí příčinu. "...kdo Bohu chce moudrý býti, sobě znemoudřeti, kdo Boha uměti, jiné všecko zapomenouti, kdo Boha míti, jiné všecko opustiti že musí."
Když jsou lidé vpuštěni do kostela, úplně se změní jejich život, které nyní řídí světlo rozumu a víry pocházející od Ducha svatého. Poutník vidí svět jako přístroj plný kol a zoubků, které řídí Bůh, stejně jako každého člověka, kterého miluje, promíjí mu prohřešky a bloudícím ukazuje cestu a chrání ho s pomocí andělů. Nevděční a vzpurní jsou naopak stíháni. Poutník zjišťuje, že sloužit Bohu znamená svobodu a řád. Každý křesťan si nese svého Boha v srdci a ten mu radí jak má žít. Všichni křesťané se vyznačují jednomyslností a ochotou sdílet s ostatními vše dobré. Jediným zdrojem posily je Kristus, proto by se pro něho mělo trpět. Vše co člověka potká je vlastně dílo boží. Poutník vidí, že i chudí mohou být nejbohatší a nejšťastnější. Jak se poutník sám dříve přesvědčil, ti kteří věří v Boha jsou velmi často vystavěni posměchu, ale praví křesťané si z toho nic nedělají, protože vědí, že časem se vše obrátí a nakonec budou oni ti vítězové.
"Nebo kde Bůh jest, tu nebe, kde nebe, tu radost věčná, kde radost věčná, tu člověk neví, čeho víc žádati."
Poutník je zvědavý, jací jsou křesťané manželé, vrchnost, učenci, kněží a teologové a zjistí, že jsou úplným opakem toho, co viděl ve světě. A že i jejich smrt je úplně jiná, než co viděl ve světě. Bůh poutníka zbavuje hříchů a on mu svěřuje Bohu duši i tělo - nachází východisko.