Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Díval jsem se na město, které se krčilo a klekalo před svými nepřáteli, ale mělo přece jen naději, že zůstane ušetřeno, že se vykoupí a že si zachová život. I ono město, jež stálo na loužích, se mohlo rozhodovat."¹
Ono krčící s město je v románu Život s hvězdou protektoriální Praha. Vypravěčem a hlavním hrdinou je žid Josef Roubíček. Jedná se o "román o myšlení a jednání společensky segregovaného jedince a postavení pražské židovské komunity za druhé světové války."² Jeho autorem je Jiří Weil. Román vyšel roku 1949, ale krátce na to byl zakázán a J.Weil nesměl dále publikovat: "Po vydání byl tento román označen oficiální kritikou za oslavu zbabělosti (dílo dekadentní). Autor je vyloučen ze Svazu spisovatelů, nepublikuje až do roku 1957." - píší na internetu.
Jiří Weil se narodil 6. srpna 1900 v Praskolesích u Hořovic (vesnička jihozápadně od Berouna, kousek od Prahy). Po 1. světové válce se s rodiči přestěhoval do Prahy, kde vystudoval gymnázium a slovanskou filologii se srovnávacími dějinami literatur na FF UK. Absolvoval roku 1928. Můžeme tedy konstatovat, že Jiří Weil znal Prahu velmi dobře, jak po zeměpisné stránce, tak i po stránce života obyvatel za protektoriátu. Vliv na jeho tvorbu měla zajisté překladatelská činnost v Moskvě (1933-1935), půlroční převýchova v Kazachstánu r.1935, když byl vyloučen z KSČ. Během těchto let (20. a 1. pol. 30. let) působil převážně jako novinář a překladatel. Od konce 30. let se věnoval beletrii. Její podstatná část vznikla za okupace, ale vydána byla až po osvobození. Umřel 13. prosince 1959 na leukémii v Praze.
Román Život s hvězdou je Weilův autobiografický román. Jiří Weil, zrovna jako hlavní hrdina jeho románu Josef Roubíček, je Žid, který odmítl nastoupit do transportu a válku prožil v úkrytech. Weil se nejdříve vyhnul perzekuci tzv. smíšeným sňatkem roku 1942 (v jeho případě - žid - zřejmě s árijkou), v listopadu téhož roku fingoval sebevraždu a poté se ukrýval. Josef Roubíček se rozhodne neposlechnout nacisty v předposlední 22. kapitole: "...Půjdeš teď do toho se vším všudy, jak se patří, nebo chceš zase zahnout a počkat si, až pro tebe přijdou?" "Ne," řekl jsem, "je to již jasné. Vidím, že to půjde jinak." (str.176); a ve 23. kapitole získává nové jméno, doklady, osudy (dle internetu): "Tehdy, když dohořívaly v kamnech mé poslední lístky škrabanic, jimiž mělo být vymazáno jméno Josef Roubíček, jsem pochopil, že není a nebude již nikdy Josefa Roubíčka, který chtěl kličkovat, uhýbat, vykroutit se, jen aby se mohl vyhnout svobodě." (str.188-189).
Jiří Weil tedy věděl, o čem píše. Ale jakou roli v jeho příběhu hraje Praha a jak o ní píše?
Že se příběh odehrává v Praze, se dovídáme až ve druhé kapitole: „...Tak by se lépe jelo do Prahy tramvají." Ve třetí kapitole jsou zmíněny Střešovice. To je část Prahy 5 a 6, která se ku Praze připojila roku 1922.³ V knize Život s hvězdou se do Střešovic nikomu nechce: "Střešovice bylo slovo, kterého jsem se bál ze všech nejvíce, znamenalo úřad, kterému jsem byl vydán do nevůle, byl to tajemný úřad, v němž se chodilo po špičkách, mnoho mužů, kteří tam vešli, se nevrátilo a ti, kteří se vrátili, leželi..." (str.18). Atmosféra Střešovic je vykreslena ve 3. a 4. kapitole: "Stál jsem před velkou vilou, byla to obyčejná vila, mezi spoustou jiných, ale přece byla jiná. Stáli jsme na ulici, nikdo nic nemluvil ani nešeptal... Viděl jsem jejich strážníka, stál rozkročen ve dveřích. Díval se jakoby přes nás, ale věděli jsme, že nás pozoruje. Vlevo byla garáž, slyšel jsem o této garáži, tam zavírají ty, které chtějí bít; byli jsme na ulici a blízko garáže." (str.25), "Vrátka se otevřela, hrnuli jsme se do dvorku, kde nás poháněl jakýsi úředník z obce se žlutou páskou, šli jsme rádi, protože jsme byli vymrzlí, kolem garáže k zadnímu vchodu, ale tam jsme musili zase stát." (str.26); "Byli jsme pak hnáni do velikého pokoje, sedělo tam u stolu mnoho lidí, chodil jsem od jednoho stolu ke druhému. "Šperky," vyštěkl na mne jeden úředník. "Nemám," řekl jsem. "Zlato," zachroptěl druhý. "Nemám," řekl jsem. "Depozita," zasykl třetí. Chodil jsem od jednoho k druhému, ptali se mě na hypotéky, životní pojistky, nemovitosti, bankovní účty, ..." (str.27).
Jiří Weil často používá nepřímých popisů. Nálada, která je patrná také z výše uvedených citací, je strach, samota, zmatek. V prvních pěti kapitolách tyto pocity podtrhuje zimní období. V celé knize, jakožto i ve výše uvedených citacích, lze pozorovat Weilovu zálibu v detailech ("úředník se žlutou páskou"), které slouží k osvětlení situace a vzájemných lidských vztahů.
Vrátíme-li se k reáliím, o Střešovicích jsem v souvislosti se 2. světovou válkou našla pouze jiné dílo, Židovská tragédie od rabína Richarda Federa: "Střešovická ústředna pro vystěhování židů věnovala nám stále více "přízně". Zakázala nám naše safes, vyžádala si přesný seznam našeho movitého i nemovitého majetku..." Můžeme tedy usuzovat, že ani o Střešovicích si Weil nic nevymyslel. Jak Weil tak Feder (v Židovské tragédii) se zmínili o "Lípě". Feder píše: "Pracovní úřad nemohl přirozeně židy nechat lenošit a přál si, aby pracovali. Z počátku se spokojil, když si našli práci sami, ale později tvořil z nich skupiny a posílal je na různé práce... a do Lípy."⁴ Weil se o Lípě zmíní na str.22 v souvislosti se Střešovicemi. Někoho pošlou do Střešovic, někoho do Lípy. Jak to bylo s tajuplnou Lípou doopravdy, jsem nikde nenašla.
V souvislosti s vystěhovalým přítelem Pavlem se Roubíčkek ocitá na Starém Městě. Nic víc nám ale Weil neprozradil. Kromě toho, že se Roubíček musí přemisťovat z domů přes celé město jak do práce (hřbitov, podle internetu židovský) a z ní, tak na úřady, nemáme jiné reálie o jeho bydlišti. Na internetu uvádějí jako Roubíčkovo bydliště Kobylisy. Nemohu to vyvrátit ani potvrdit. Weil neklade důraz na popis ulic, spíše si všímá jednotlivých lidí. Proto nám také neřekne víc než jednoduché "vracel se domů temnou ulicí". Weil se tedy do detailů o Praze jako městě nepouští, což napovídá, že popis Prahy není podstatou románu.
Ani čas není pro Weila důležitý. Zajímají ho pouze reakce lidí na změny, které čas přinesl. A tak nám neřekne nic konkrétního. K odhalení časového rozpětí příběhu nám napomůže střídání ročního období. Román začíná a končí v zimě. Mezi tím je však ještě jedna. O zimy kterých let se jedná poznáme podle fakt: "A od nynějška se nesmíte bez hvězdy ukázat na ulici, ..." (str.64); "...Jdou transporty." (str.89). Děj se tedy odehrává od zimy 1940-41 do zimy 1942-43.⁵
Důležité pro vystihnutí atmosféry v Praze jsou postavy. Můžeme pozorovat tři rozdílné typy postav. Prvním typem jsou úředníci a doktoři, kteří dělají, co musí, ať už se jim to líbí nebo ne. "Stydím se, že to musím dělat, měl bych léčit lidi." (str.45) Druhým typem jsou lidé, kteří odmítají nacisty a úřední nařízení, sledují průběh války a např. vylepují protinacistické plakáty (str.69) a hlavně pomáhají Josefu Roubíčkovi přežít - např. Josef Materna. Tím čtenářům dávají pocit naděje: "Jak jste to myslil," zeptal jsem se, "kdybych nechtěl nastoupit do transportu, pomohl byste mi, abych se schoval?" "Vždyť jsem ti to již dávno slíbil," řekl Materna, "to je hotová věc, ..." (str.158-159). Pesimismus, nostalgie přichází s posledním typem postav - např. Roubíčkova teta se strýcem - kteří na něj neustále hází odpovědnost a vinu: "Má krev padne na tvou hlavu, nevděčníku, tys nás do toho dostal. Copak ses nemohl smilovat nad starými lidmi? Copak jsi nás nemohl vytáhnout a poslat za nás někoho jiného? Byl jsi vždycky zlý člověk, zkažený a nepřející..." řekla teta (str.103); a kteří mu závidí a křivdí: "Všechno nám vzali," naříkala teta, "všechno, co jsme si našetřili na stará kolena za ta dlouhá léta. Jsme žebráci!" křičela. "Žebráci!" "A proč nám nepomohou tvoji Angličané a Američané?" vyčítal mi strýc... "Ty jsi na tom dobře," říkávala závistivě teta, "ty jsi nic neměl, tak ti nemohli nic vzít. Ale my jsme žebráci. Žebráci!" (str.35).
Jiří Weil má zvláštní přístup k Němcům. Mluví o nich pouze ve třetí osobě množného čísla: "Přijeli automobilem, skočili do domu, nemluvili se mnou." (str.38). Místo němčiny vždy použije spojení "cizí řeč": "Vystup, špinavá svině," křikl na mne člověk v cizí řeči... (str.78). I to vystihuje určitou náladu. Tabu, strach z neznámého, strach z moci.
Pro Jiřího Weila je tedy Praha velkým městem v rukou cizinců. Je to město plné strachu, zmatku, front na úřadech se složitými formuláři, smrti. Díky vlastním zkušenostem dokázal stvořit příběh obyčejného člověka se žlutou šesticípou hvězdou na srdci žijícího v Praze se všemi jejími klady a zápory. A přestože Praha a její obyvatelstvo zažívalo v té době velkou krizi, Jiří Weil nezapomněl, že "naděje umírá poslední" a dal možnost přežít všem, kteří o to alespoň trochu stáli, i té krčící se Praze. Praha je pro Jiřího Weila místem, které stojí za záchranu.

POZNÁMKY:

¹ - str. 77 + všechny další citace, které mají uvedeny pouze čísla stran v závorkách, jsou čerpány z knihy Život s hvězdou; Jiří Weil, Život s hvězdou/ Na střeše je Mendelsohn nakladatelství Československý spisovatel, Praha 1990
² - Slovník českého románu 1945 – 1991, str. 267; nakladatelství Sfinga, Ostrava 1992
³ - Dějiny Prahy, str. 771; Nakladatelství politické literatury, Praha 1964
⁴ - internet
⁵ - 1. 9. 1941 v českých zemích povinnost nosit žlutou šesticípou hvězdu s černým nápisem Jude; 16. 10. 1941 první transport židovského obyvatelstva z Prahy do ghetta v Lodži (24. 11. 1941 první transport do Terezína); Československé dějiny v datech, str. 431; nakl. Svoboda, Praha 1986

DALŠÍ POUŽITÁ LITERATURA:

Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl 2, M – Ž; nakl. Brána, Praha 1998
Slovník českých spisovatelů; nakl. Libri, Praha 2000
Čeští spisovatelé 20. století; nakl. Československý spisovatel, Praha 1985
Česká literatura od počátků k dnešku; nakl. Lidové noviny, Praha 1998