Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Národní obrození (NO) - jinak též období učeneckého zájmu o český jazyk a kulturu.

Základním rysem 1. fáze NO je zájem o vědu historickou, jazykovědu, literární vědu, ale i přírodní vědy. V roce 1774 vzniká Soukromá společnost nauk, v roce 1790 je přejmenována na Královskou českou společnost. Vědci se snaží vydávat znova starší literární díla (aby tak navázali ne přetrženou souvislost), bojují o uzákonění (kodifikaci) českého spisovného jazyka, snaží se literaturu zpřístupnit co nejširším vrstvám obyvatelstva - buď formou převyprávěné zábavné prózy (kvalita někdy nevalná) a nebo formou divadelní. V 80. a 90. letech se někteří autoři snaží o psaní náročné umělecké literatury (tzv. Thámovci a Puchmajerovci).
Vzhůru k jednotlivým oborům této skvostné etapy:

Jazykověda
Hraje klíčovou roli. Na počátku stojí tzv. OBRANY - zvláště jedna. Jistý jezuitský velký duch Bohuslav Balbín napsal v roce 1672 zajímavé dílko, které v jeho době zapadlo. Jmenovalo se "Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého". Balbín ho ale napsal latinsky, takže "Dissertatio apologetica pro lingua slavonica praepusque bohemica". Na sešitek se prášilo a byl zapomenut, avšak František Martin Pelcl jej z prachu vyzvedl a vydal (měl k tomu pádné důvody, jednak význam a kvalita spisku a navíc měl na to dobrou pozici - byl prvním profesorem českého jazyka na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, dnes UK). K vydání Balbínovy obrany došlo v roce 1775 - výsledek? Byla zabavena jako a) protihabsburská (dejme tomu) a b) protijezuitská (od jezuity?). Rozvířila však stojatou hladinu českých kulturních vod a s dalšími obranami se roztrhl pytel. Všechny OBRANY požadují totéž - pěstovat češtinu, prosadit, aby se jí mluvilo na úřadech a ve školách (namátkou další - 1783 K.H.Thám: Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům). Co to všechno znamená? Že program první generace je na světě!
Největší osobností této doby je JOSEF DOBROVSKÝ (1753-1829) - narozen v Uhrách (dnes Maďarsko), vystudoval teologii a byl též jezuitou. Přezdívalo se mu Modrý abbé. Nakonec od jezuitů zběhl (navíc byli 1773 zrušeni, on sám byl vysvěcen až poté v roce 1786), živil se jako vychovatel a nakonec jako vlastně soukromý vědec. Je považován za osvícence, neb každý fakt měl ve zvyku ověřovat. Zabýval se "dřevními" dějinami, jak se tehdy říkalo (čili nejstaršími), jazykovědou a literární historií. Celý život bojuje za český jazyk, ale sám nevěří, že obroda jest možná - proto asi též své knihy o češtině píše německy anebo latinsky. Navíc jeho knihy byly určeny vědcům a odborníkům a ti tehdy češtinu též neovládali.
Z děl: "Geschichte der bohmischen Sprache und Literatur" ("Dějiny české řeči a literatury" - pro negermanisty) - považuje se za nejhodnotnější. Je to popis literární historie, s níž je souběžně vykládán i jazyk. Za zmínku stojí, že za nejdokonalejší podobu jazyka považoval češtinu veleslavínskou; ano tu v podání Daniela Adama z Veleslavína (český humanismus, zlatá doba ČL).
Dále taktéž německá "Zevrubná mluvnice jazyka českého" (je to míněno jako učebnice, která ostře bojuje proti purismu alias brusičství, tato knížka se též stala velmi podstatným spiskem pro ustálenou podobu spisovné češtiny v době NO, sloužila jako východisko).
Pak dvousvazkový "Německo-český slovník" a "Základy jazyka staroslověnského" (pro změnu latinsky) - tato kniha je považována za základ slavistiky (zcela nový vědní obor zabývající se Slovany, jejich řečí, historií, původem; obor založil Václav Fortunát Durych a Dobrovský je jeho žákem). Nebo se zabýval i českou poezií a svou troškou do mlýna přispěl k debatě o českém verši - otázka doby zněla "Je pro českou poezii lepší časomíra anebo něco jiného?" Dobrovský byl jedním z prvních bojovníků za prozódii přízvučnou a popsal 3 základní metrické stopy na tomto principu - trochej, jamb a daktyl.

Slepou uličkou obrozeneckých jazykovědců této doby je tzv. brusičství - přehnaná snaha o nahrazení slov přejatých z němčiny slovy nově vzniklými. Těmito reformátory byli např. Jan Václav Pohl, Maxmilián Jelínek či Jakub Hron. Ti navrhli namísto nos např. citoň, místo kancelář zámřežna, inspektor = pozorovák, zkoušející profesor = zpyták atd.

Historická věda
Znovu tu přichází ke slovu František Martin Pelcl (1734-1801) - sepsal a vydal knihu "Nová kronika česká", v níž uvádí pouze ověřená fakta a chce tak nahradit populární, leč nevěrohodné, dílko "Hájkovo kronika česká". Pelc zpočátku své práce psal německy stejně jako vrstevníci, ale na sklonku života je vydává česky (asi je větší optimista).
Druhým zástupcem je Gelasius Dobner (1719-1790), který je někdy přezdíván jako Otec kritického dějepisu. Opírá se o soustavné studium pramenů. Celý život ověřoval pravost faktů v Hájkově kronice české. Nakonec ji vydal pro učence v latinském překladu a doplněnou obsáhlými poznámkami vyvracejícími Hájkovy nesmysly - a byly to poznámky důkladně prověřené!

Zábavná lidová četba
Jistý Václav Matěj Kramerius (1753-1808) založil v roce 1791 vlastní nakladatelství a knihkupectví Česká expedice. Postupně se z něj stává i kulturní středisko, v němž se scházejí literáti, venkovani prahnoucí po vzdělání a kultuře. Debatuje se tu a Kramerius vydává knížky lidového čtení, např. "Letopisy Trojanské" - jde o nové vydání trojanské kroniky, dále vydal "Ezopovy bajky", "Příhody Václava Vratislava z Mitrovic". Krom toho převypravovával pro lidové vsrtvy, např. Robinsona Crusoa.
Kramerius též záhy pochopil funkci a význam novin - v roce 1786 začal vydávat Schonfeldské noviny (do '89), pak je přejmenoval na Pražské poštovské noviny, pak nakonec Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny - ty vycházely nakonec asi 30 let.
Prokop Šedivý (1764-1810) šel na knížky lidového čtení jinak. začal psát původní povídky. Například "České Amazonky" (ano, přátelé, Dívčí válka?) a nebo rytířský příběh "Mnislav a Slavětína". Též hojně překládal - třeba horror "Zazděná slečna".

Počátky novočeské poezie
Jsou spojeny se dvěma literárními družinami - Thámovci (v 80. letech 18. století vstupují) a Puchmajerovci (debutují v 90. letech).

Thámovci
Václav Thám (1756-1816) - v roce 1785 vydal dílko "Básně v řeči vázané", obsahovalo básně starších autorů - hlavně renesančních a humanistických - v překladech do češtiny (hlavně z němčiny) a i původní nové verše. Formuluje výběrem i směr skupiny - odmítají barokní poezii a zejména náboženskou všeho druhu. Ve vlastních pokusech zkouší třeba anakreontské verše.

Puchmajerovci
Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820) byl povoláním katolický kněz. Sám psal vlastenecké verše: "Óda na Jana Žižku", "Óda na jazyk český", vlastní bajky. Své verše adresuje měšťanům a šlechtě. Překládá z francouzštiny, baví ho jazykověda - je zastáncem slovanské vzájemnosti a tak stvořil třeba učebnici ruštiny pro Čechy psanou německy. Kolem sebe shromáždil první básnickou školu v naší literatuře a v době během 20. let jí vydal pět almanachů - první dva (1795 a 1797) nesly název "Sebrání básní a zpěvů", další tři (1798, 1802, 1814) "Nové básně". Tyto almanachy se hlásí k Dobrovským popsané prozódii, hodně se inspirují v polštině. Obsahují ódy, bajky, eposy (hrdinské i parodie na ně), parodické (burleskní) balady.
Další autoři družiny:
Šebestián Hněvkovský (1770-1847) - čerpá z lidové tvorby, píše parodie a anakreontské verše. Např. "Děvín" - parodie na hrdinský epos s motivem dívčí války, či sentimentální balada "Vnislav a Běla".
Vojtěch Nejedlý (1772-1884) - kněz, snaží se o rozsáhlé eposy, ale má malý úspěch, anžto jsou nudné.

Divadlo

1. loutkové - provozuje se na tržištích, určeno dospělým i dětem, v představeních se stále více objevují vlastenecké myšlenky. Hraje se vlastně stále totéž jako v dobách nedávno minulých - Faust a Don Juan, tedy pardon - Šajn! Novou a záhy oblíbenou postavou je Pimprle čili Kašpárek. Nejdříve je různě vyhastrošen, postupně se stává vlastencem a je tudíž oděn v národních barvách červeno-bílých. Též se začíná i vlastenecky chovat a ve hrách mívá často klíčové role. Všechny ke štěstí dovede, ty "nejzlejší" podvede. Náměty zprvu blízko k pohádkovým motivům, postupně více k současnosti a vlastenectví. Slavní loutkáři tohoto času Jan Kočka a Matěj Kopecký (1775-1847).

2. stálá divadla - první stálé divadlo v Praze je založeno 1738 a je jím německé divadlo V Kotcích, hraje se tu opera i činohra. Adresáti jsou šlechta a bohatí měšťané. Jsou snahy prosadit i české hry - v roce 1771 se tu hraje česky činohra "Kníže Honzík" a končí jako propadák - proč? Inu, německý námět je nejen špatně přeložen do češtiny, ale i nevalně zahrán.

   V roce 1783 je založeno Stavovské - Nosticovo divadlo. Též německé, též pro šlechtu a bohaté měštěníny. Hraje se tu německy, italsky, latinsky. Tím pádem sem vlastenci prahnoucí po češtině nechodí. Přesto je divadlo oblíbené a slavné - v roce 1787 se tu odehrála premiéra Mozartova Dona Giovanniho. I zde dojde k mimořádnému českému představení. Jmenuje se "Odběhlec z lásky synovské" a píše se rok 1785. Velký aplaus, velký sukces, všechno jinak - začíná nová éra, vzniká poptávka po českých hrách a českém divadlu (hurá, sláva!).

   Prvním opravdu českým divadlem byla Bouda na Václaváku - tedy c.k. vlastenecké české divadlo v Novém Městě na Koňském trhu, abych dala době zadost. Tato dřevěná stavba (proč asi bouda? nevypadala dvakrát esteticky...) byla otevřena v roce 1786. Za tři roky v roce 1789 musela být, bohužel, stržena, jelikož nevyhovovala žádným předpisům, natož bezpečnostním. Do dějin českého divadla se však nesmazatelně zapsala, jelikož kolem této provizorní budovy vybudované z čirého nadšení vzniká první opravdu divadelní generace. Václav Thám (1765-1816), kterého známe jako básníka, napsal též více než padesát vlasteneckých her. Jmenujme třeba "Břetislav a Jitka" nebo "Vlasta a Šárka". Dalším autorem byl Prokop Šedivý (1764-1810). Ten psal frašky z pražského lidového prostředí, např. "Masné krámy", "Pražští sládci".

   Přechodně se hrálo též U Hybernů (ano, je to ta žalostná troska naproti Obecnímu domu Na Příkopech) - jinak též Sportův dům U Hybernů v letech 1789-1808 a potom i v dominikánském klášteře v Karmelitské ulici na Malé Straně - 1802 až 1809).

   Suma sumárum jsou počátky novočeského divadla žalostné a je s podivem, že při tak malé možnosti hrát české původní hry vzniká v letech 1786-1805 asi 300 původních českých divadelních her, které většinou mají vlastenecký či historický základ!