Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

První doklady o existenci písemné literární tvorby na území Čech a Moravy máme z druhé poloviny 9. století, tedy z období Velké Moravy. Neznamená to, že by slovesná tvorba nevznikala již dříve, ale měla charakter ústní slovesnosti a nebyla tedy písemně zaznamenávána. Její existenci můžeme předpokládat z pozdějšího záznamu v psané literatuře. První texty vznikaly ve staroslověnštině, v Čechách též v latině. Literárními jazyky byly také němčina a hebrejština, čeština proniká do psané literatury později.
Počátky psané literatury u nás jsou spojeny s procesem feudalizace společnosti, jehož součástí bylo vytvoření pevné církevní organizace. Proto i na Velké Moravě bylo od 9. století oficiálně podporováno šíření křesťanství, které přinášely misie z Bavor, zanedbatelný nebyl ani vliv pasovské diecéze. Velká Morava byla tedy pod náboženským vlivem východofranské říše.
Ke změně dochází až za vlády Rostislava, který roku 862 požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání slovanské misie. Sledoval tím cíle nejen náboženské, ale i politické. Obával se, aby se Velká Morava nestala prostřednictvím církve zcela závislou na východofranské říši. Ten žádosti vyhověl a roku 863 přicházejí na Velkou Moravu věrozvěsti Konstantin a Metoděj. Ještě před příchodem si zvolili za jazyk, v němž chtěli křesťanství šířit, staroslověnštinu, jim známe nářečí z oblasti Soluně, kterému tehdejší Moravané dobře rozuměli. Do tohoto jazyka přeložili část Bible a nejdůležitější náboženské texty. Sestavili také písmo - hlaholici. Po tříletém působení na našem území se Konstantin a Metoděj vypravili do Říma, kde papež Hadrián II. uznal staroslověnštinu jako liturgický jazyk, což vedlo k jejímu dalšímu rozvoji.
Základní literární památkou tohoto období je staroslověnský překlad Bible, pro bohoslužebné účely byl přeložen evangeliář a na Velké Moravě byl pořízen úplný překlad všech čtyř evangelií. První dochovaná slovanská báseň, veršovaná předmluva k evangeliu, byla původně napsaná řecky a do staroslověnštiny přeložena pod názvem Proglas. Smyslem této předmluvy byla obhajoba práva na staroslověnský překlad Bible. Pro potřebu vybudovat na VM pevné zřízení byly z řečtiny přeloženy dva právní spisy - Nomokánon a Zákon sudnyj ljudem. Nejvýznamnější památkami však zůstávají dva životy svatých - Život Konstantinův a Život Metodějův.
Celkově byla staroslověnská literární tvorba na VM orientovaná k byzantské kultuře. Už v této době však existovaly překlady děl latinských a latinská kultura zřejmě žila v symbióze s kulturou staroslověnskou.
Již ve velkomoravském období pronikaly vlivy staroslověnské kultury na české území. K jejímu výraznějšímu rozvoji zde dochází po Metodějově smrti roku 885, kdy byli jeho žáci vyhnáni z VM a odešli buď do Bulharska nebo do Čech. Zde však staroslověnština nezískala významnější postavení než latina. K rozmachu staroslověnské literatury došlo na konci 10. století, kdy se druhým pražským biskupem stal Vojtěch, který navazoval na myšlenky K a M.
Z tohoto období se ze staroslověnské literatury dochovaly hlavně legendy, např. První a Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu, legenda o sv. Prokopovi a také naše nejstarší duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. Vrcholným dílem je Kristiánova legenda, ve které - ač je psána latinsky - autor obhajuje staroslověnské písemnictví.
Od poloviny 11. do konce 13. století byl vývoj českého státu úzce spojen s politickým vývojem střední a západní Evropy. Především se český stát vyvíjel za stálého vyrovnávání s německou říší, jejíž panovník vyžadoval právo rozhodovat o nástupu knížete. Ještě v 10. století se Boleslav I. snažil v bojích proti německému králi o osamostatnění českého státu a to i ve sféře duchovní zřízením pražského biskupství roku 973. Rostoucí významné postavení církve vedlo k tomu, že se změnilo postavení literární tvorby. V průběhu 10. a první poloviny 11. století jsme svědky nástupu latinské literatury, uplatňující se zprvu vedle tvorby staroslověnské, která si však svůj význam stále ještě udržovala hlavně díky své srozumitelnosti. Latinská literatura ale později nabývala výrazné převahy. Posledním útočištěm staroslověnské vzdělanosti se stal Sázavský klášter, založený roku 1032. Svědčí o podpoře slovanské liturgie ještě v této době. Roku 1054 dochází k velkému schizmatu - rozdělení církve na východní a západní a papežskému zákazu užívání staroslověnštiny při bohoslužbách, který byl realizován až za Břetislava II. - roku 1097 byli definitivně vyhnáni slovanští mniši ze Sázavského kláštera, což znamenalo konec staroslověnské literatury u nás. Ta si uchovala svůj význam jen v oblasti jihoslovanské a východoslovanské. Do popředí se dostala tvorba latinská, jejíž nejvýznamnější část představují legendy a rodícím se kronikářství.
Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl Kosmas. Jeho Kronika česká je psaná latinsky ve verších a zachycuje české dějiny od počátku do roku 1125. Kosmas rozděluje prameny na "bájná vyprávění starců" (tedy ústní lidovou tradici) a "podání hodnověrných svědků", mezi které počítá ústní výpovědi, vlastní zkušenosti a také písemné prameny. Jako historik není Kosmas objektivní, slovanskou vzdělanost prakticky nezmiňuje. Na Kosmovu kroniku se pokusili navázat další autoři, ale uměleckou úrovní se Kronice české nevyrovnaly.
Latinská literatura měla úzkou literární základnu a neumožňovala tedy kontakt s širším publikem, proto předpokládáme alespoň existenci českých kázání. Čeština vzniká kolem 10. století, ale teprve od konce 11. století se v latinských textech objevují jako poznámky a vpisky česká slova - tzv. glosy. Tyto glosované rukopisy zřejmě sloužily k přednesu českých kázání, určených širokému okruhu věřících. Souvislé česky psané památky se objevují až o 100 let později.
Jedna z prvních památek psaných českým jazykem je duchovní píseň Svatý Václave, vévodo české země, která pravděpodobně vzniká na konci 12. století, ale byla zapsána ve 14. století. Postupně k jejím třem strofám přibývají další a jejich počet dosáhl devíti. Ve druhé polovině 13. stl vznikla další památka naší duchovní lyriky - Ostrovská píseň. Obě duchovní písně ukazují, že se již během 12. a 13. století vytvářejí jisté předpoklady pro vznik písemnictví v národním jazyce a dokladují, že již v této době mohlo vzniknout dílo napsané českým jazykem, které bylo srovnatelné s tvorbou latinskou.
Součástí české literatury bylo od 12. století hebrejské písemnictví, které však zahrnovalo hlavně náboženskou literaturu.
Za posledních Přemyslovců prožívá ohromný rozmach také tvorba v němčině. Souvisí to s německou kolonizací neobydlených území a působením minnesängrů (německých dvorních básníků) na královském dvoře. Německé písemnictví bylo součástí kulturního života v Čechách až do konce druhé světové války.
Rostoucí moc Němců probudila národní cítění, což se projevilo i v písemnictví, na přelomu 13. a 14. století vznikla řada děl psaných česky (nový proud našeho písemnictví reprezentují především Alexandreida a Dalimikova kronika) a za krátké časové období se tak čeština stala plnohodnotným literárním jazykem.