Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikolaj Vasilijevič Gogol
Pocházel z Ukrajiny, do literatury vstoupil souborem povídek "Večery na vesnici blízko Dikaňky" - lidový folklór, lidové postavy, pohádky...
Povídka "Taras Bulba" - postava ukrajinského kozáka, hrdiny z doby, kdy Ukrajinci bojovali proti Polákům.
Autor dramat: komedie se satirickým tónem "Ženitba", "Hráči"
"Revizor" - líčí příběh úředníčka Chlestakova, jehož omylem považují v okresním městě, kde se zastaví na své cestě k otci, za revizora z Petrohradu. Domnělý revizor se rozhodne plně využít příznivého omylu. Když vidí, jak jej všichni obskakují, začne hrát úlohu revizora. Městský hejtman jej zve do domu, úředníci se snaží si ho naklonit, podplácejí ho, nakonec mu hejtman nabízí ruku své dcery. Chlestakov se bojí prozrazení, proto narychlo odjíždí, a teprve potom se všichni dovídají, jak je napálil. Při uvedení v Petrohradě obrovský úspěch.
Kritický román "Mrtvé duše" - mělo to být rozsáhlé dílo (Gogol spálil 2. díl); Pavel Ivanovič Čičikov se rozhodl zbohatnout zvláštní způsobem. Za trochu peněz, které měl, chtěl nakoupit "duše mrtvých", tj. sedláky, kteří zemřeli od posledního sčítání lidu. Statkáři, kteří platili daně podle počtu nevolníků, museli odvádět poplatky až do příštího sčítání i z těch poddaných, kteří mezitím zemřeli. Čičikov by se tak vykázal určitým počtem koupených sedláků a mohl by podle tehdejšího práva žádat o přidělení půdy zdarma v málo zalidněných oblastech. Za tyto sedláky, zaznamenané v úředních listinách jako živí, by dostal peníze, za něž by si pořídil statek už s živými sedláky. Čičikovova cesta po usedlostech statkářů předvádí bohatě stíněnou galerii významných typů: odborně sladkého Manilo, žvanila Nozdereva, neohrabaného Sobakeviče, hrubou Korobočkovovou, či lakotného Pljuškona. Stejně plastický je i obraz úředníků. Přitom však Gogol nepíše zlostnou satiru, dokonce omlouvá i Čičikova jako oběť ziskuchtivosti. Mrtvé duše ukázaly otevřeně prohnilost společenského zřízení, mravní úradek statkářské vrstvy, prodejnost úřednického aparátu, všechny nemoci Ruska za carského absolutismu. A opět jako v případě Revizora, zděsil se Gogol ohlasu svého díla a nakonec se zřekl myšlenky na pokračování.

Anton Pavlovič Čechov
Zakladatel psychologického a lyrického dramatu - potlačena dějovost, v popředí lyrické partie; dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; kritika ruské společnosti, naznačeny perspektivy šťastného života - "Racek", "Strýček Váňa", "Tři sestry", "Višňový sad"
Humoristické a satirické povídky - "Pavilon č.6" - umění zkratky a náznaku.

Ivan Sergejevič Turgeněv
Autor povídek - soubor "Lovcovy zápisky" - vyjadřovaly ostrý protest proti barbaství ruského nevolnického systému; obrazy ruské přírody
Romány "Rudin", "Šlechtické hnízdo" - postihly přeměny, které probíhaly v ruské společnosti kolem poloviny 19. století, ohlasy nových myšlenek přicházejících ze západu, i generační problémy mezi staršími a mladými. Ve své tvorbě představuje dva typy hrdinů – don quiotovský, hamletovský – oba ztroskotávají.
Román "Otcové a děti" - autor v něm zobrazil názorové rozvrstvení ruské společnosti a hlavní pozornost věnoval mladé generaci. Jejím mluvčím v románu je Bazarov, mladý muž neuznávající lásku, vztah k vlasti, lásku dětí k rodičům, podceňující umění. Sám o sobě tvrdí, že dosavadní řád společnosti je neudržitelný, ale protože má daleko k lidu a nemůže se o něj opřít, ztrácí víru v pokrok a spravedlnost, propadá nečinnému hloubání, nebo se uchyluje k násilí a k revoltě. Bazarov však není neprostý nihilista, mučí jej touha po ideálu a po silném citu.

Ivan Alexandrovič Gončarov
Román "Oblomov" - Oblomov je člověk dobrosrdečný, čestný, upřímný současně však taky pasivní, nerozhodný a lenivý. Opustil úřední službu a oddával se nečinnému snění; má spoustu plánů, z nichž ani jeden neuskuteční. Ztrácí i dívku, kterou upřímně miluje a která je mu rovněž nakloněna.
Gončarov vytvořil ve svém hrdinovi typ nejen ruský, ale obecně platný. Sám svůj román charakterizoval jako obraz "dřímajícího Ruska".

Lev Nikolajevič Tolstoj
Jedna z nejvýznamnějších postav světové literatury
Psal povídky "Sevastopolské povídky", i dramata "Živá mrtvola", "Vláda tmy". Velké množství nábožensko-výchovných statí; odmítal zlo i vzpouru.
Rozsáhlá románová epopej "Vojna a mír" - 4. dílný historický román, v němž na pozadí rozhodujících historických událostí (válka s Napoleonem a jeho tažení do Ruska r. 1812, požár Moskvy a ústup francouzské armády) představil Tolstoj život soudobé ruské společnosti. Z bohaté galerie postav vystupují do popředí rodiny Bolkonských a Rostovovů. Přední mužští hrdinové Andrej Bolkonskij a Pierre Bezuchov jsou postavy do značné míry protikladné: Bolkovskij je člověk energický, střízlivý, Bezuchov idealistický snílek, zaujatý otázkami pravdy a smyslu života. Z ženských postav je s porozuměním pro ženskou psychologii prokreslena zejména Nataša Rostovová, Andrejova nevěsta, která se nakonec provdá za Bezuchova.
Román "Anna Karenina" zobrazuje dva milostné a rodinné osudy: ničivý vliv vášnivé lásky provdané Anny Kareninové k Vronskému, jež skončil Anninou sebevraždou, a jako protiklad milostného štěstí manželů Levinových. Román vyniká hlubokou psychologickou analýzou citových a duševních stavů.
Román "Vzkříšení" - Epickou osnovu románu tvoří úsilí knížete Nechljudova odčinit starý prohřešek, jehož se dopustil na Kátě Maslovové. Rozhodne se provázet Káťu, nespravedlivě odsouzenou k nuceným pracím na Sibiři, mravně ji obrodí svou obět, ale když se Káťa octne na svobodě, odmítne jeho nabídku k sňatku. Poznala, že Nechljudov ji nabízel manželství z útrpnosti, kdežto spoluvězeň Simonson ji opravdově miluje.
Román dosvědčuje mravní a názorový obrat Tolstého v posledním období jeho života, kdy začal odmítat civilizaci, vědu a umění. Oddal se náboženskému hloubání a ve smyslu učení evangelia hlásal odklon od pozemského života.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
K realistům se někdy řadí i F.M.Dostojevskij, ačkoliv jeho tvorba působila daleko víc na jiné směry. Stal se předchůdce moderní formy románu, v němž dosahoval účinu především promyšlenou kompozicí díla. Vnesl např. do románové fabule zpomalující dějový prvek, stavěl své hrdiny do rozhodujících životních situací, používal vnitřního monologu, ale především dovedl působivě vyjádřit rychlost času, proto se někdy zdá, že v jeho románech následují události překotně, valí se jako vichr. Od dob Dostojevského se stal moderní román románem psychologickým, těžiště se přeneslo na zkoumání vnitřního života postav, nikoliv na sledování vnějšího okolí.
V osmadvaceti letech, jako vojenský inženýr a začínající spisovatel, byl odsouzen vojenským soudem k smrti pro účast v pokrokovém hnuté petraševců, kteří podle zásad utopistického socialismu usilovali o společenské reformy Ruska. V dopise bratrovi vylíčil událost, která mu rozhodla o celém životě: "Dnes 22. Prosince 1849 odvezli nás na Semenovké náměstí. Tam nám všem přečetli rozsudek smrti, dali políbit kříž, přelomili nad hlavou šavle a oblékli nás v předsmrtnou toaletu. Stál jsem v ředě šestý, volali nás po třech, následovně jsem byl v druhé skupině a nezbylo mi víc žít než minutu...mohl jsem ještě obejmout Pleščejeva, Durova, kteří byli vedle, a rozloučit se s nimi. Nakonec dali znamení skonit zbrraně, odsouzence přivázané k sloupům přivedli zpět a přečetli nám, že imperátorské Veličenstvo daruje nám život." Potom následovaly skutečné tresty. Dostojevskij byl odsouzen k dlouholeté káznici na Sibiři. Tam žil několik let mezi zločinci a náboženskými sektáři. Tyto otřesné životní zkušenosti spolu s chorobou umožnily mu pronikat k složitým psychologickým pochodům lidského nitra, pochopit lidi nalomené, povahy nenormální, zrodily v něm soucit lidé s lidským utrpením. Ve svých povídkách a románech zachytil všechny vrstvy lidské společnosti, lidi s duševními poruchami a vášněmi, zločince, blouznivce, revolucionáře, prostitutky.
V dílech psaných brzy po návratu ze Sibiře ("Zápisky z mrtvého domu" - příběh z vyhnanství) pokračuje ještě ve směru své počáteční tvorby ("Chudí lidé", "Bílé noci", "Dvojník"), věnuje pozornost lidskému utrpení a iracionálním slonům lidské psychiky. Jeho nový pohled na vykrystalizuje v šedesátých letech, také vliv učení slavjanofilů.
Proslulý psychologický román - "Zločin a trest" - hrdina Raskolnikov se rozhodne zavraždit stařenu, její život "nemá pro nikoho cenu". Raskolikův čin nevyplul ze sobeckých nebo zištných pohnutek. "Já člověka nezabil, já princip ubil," omlouval se. Ani po vraždě nepřestává věřit ve svou teorii o právu silných jedinců překračovat morální zákony a dopouštět se třeba i zločinu. Teprve Sonina láska jej pohne k pokání.
"Běsové" - tento román částečně navazuje na Turgeněvovy otce a děti, je prohloubenější, ale zároveň i jednostrannější v odsudku radikálního revolučního hnutí. Pro dějovou osnovu románu posloužil Dostojevskému skutečný příběh revolucionáře Něčajeva, který připravoval povstání a dal zavraždit studenta Ivanova, protože neuposlechl jeho příkazu. Dostojevskému nešlo o věrné zobrazení historie, kladl si otázku, odkud se berou ve společnosti Něčajevové a jak získávají stoupence.
"Idiot" - toto dílo je podle autora oslavou "překrásného člověka". Mladý kníže Myškin, zcela chudý a stížený epilepsií, prožije po návratu ze sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoliv je v něm tolik vnitřní krásy a ušlechtilosti, že jí vyniká nad celé své okolí.
"Bratři Karamazovi" – román určuje vývoj filozoficko - náboženských a společensko - historických názorů. Líčí osudy rodiny Karamatovových, otce Fjodora Pavloviče a jeho čtyř synů: Dmitrije, Ivana, Aljoši a nemanželského syna Smerďakova. Starý Karamazov je člověk pochybných mravních hodnot, poilec a zhýralec. Nejstarší syn Dmitrij se mu hodně podobá, ale ještě se před ním neuzavřela možnost nápravy; Ivan představuje typ přemýšlivého člověka, který dospívá ve svém suchém racionalismu k odmítnutí tradičního náboženství a boží existence. Nejmladší Aljoša hledá zoufale víru, která by jej zachránila před mravním úpadkem. Smerďakov, sveden Ivanovými názory, že bůh není, a že je tudíž všechno dovoleno, zabije strého Karamazova a je dohnán výčitkami svědomí k sebevraždě. Do úst Ivanových vkládá Dostojevskij překrásnou legendu o Velkém inkvizitorovi – vyvrcholení autorových náboženských a filozofických názorů a zároveň ostrou kritiku církve. Ve španělské Seville se zjeví Kristus a koná zázraky. Kardinál – inkvizitor jej dá zatknout a uvěznit. Dokazuje Kristovi, že církev jeho učení "opravila".
Dostojevskij bránil humanitní ideály, viděl dobře zlo soudobého společenského zřízení, bál se však radikálového převratu, a vyzýval proto k mravní obrodě člověka v duchu křesťanských ideálů.