Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ve své práci bych vás chtěla seznámit s jedním z našich nejdůležitějších orgánů, se srdcem. Patří mezi ně proto, že umožňuje oběh krve a tím i distribuci dýchacích plynů a živin v celém těle. Je nepostradatelnou součástí našeho organismu a život bez něho je nemožný.
Srdce je kuželovitý orgán, u dospělého člověka dosahuje velikosti mužské pěsti. Skládá se ze dvou síní a dvou komor. Jelikož je pro náš život bezpodmínečně nutné, je chráněno hrudním košem, jenž zabraňuje jeho poškození. Je uloženo pod hrudní kostí, asi dvěma třetinami spočívá v levé části těla, pravá komora je obrácena dopředu. Přes povrch srdce vede koronární sulkus, což je mělká rýha vyznačující rozdělení síní a komor, rozhraní pravé a levé komory ukazují intervntrikulární sulky. Protože však jsou tyto rýhy vystlány tukem a vedou v nich cévy, má srdce hladké obrysy.
Srdce je tvořeno několika vrstvami. Na povrchu je kryto vazivovým perikardem (osrdečníkem), jehož vnější obal, fibrózní perikard, udržuje srdce v jeho poloze, poněvadž je vazy připojen k hrudní kosti, páteři a dalším částem hrudní dutiny. Uvnitř perikardu se nachází tenká dvojitá membrána, která v podobě epikardu pokrývá jako vnitřní vrstva povrch srdce. Aby mezi perikardem a epikardem nevznikalo zbytečné tření, je prostor mezi nimi vyplněn sérózní tekutinou. Pod nimi se nachází myokard, kombinace hladké a příčně pruhované svaloviny. Upíná se na srdeční kostru tvořenou vazivem a tím vytváří stěny. Vazivová blána endokard vystýlá stěny srdce v jeho vnitřní části a podílí se na stavbě chlopní. Stále se obnovuje, protože musí snášet vysoký tlak, který vzniká při každém tepu, a jeho úkolem je učinit srdce nepropustné pro krev.
Uvnitř srdce se nachází čtyři chlopně. Tvoří je vazivová tkáň krytá endokardem a upínají se na prstence skládající se z vazivové kostry a srdeční svaloviny. Jejich funkcí je zajišťovat tok krve správným směrem. Dělíme je na atrioventrikulární (přepážka mezi síní a komorou) a na semilunární (mezi komorou a artérií) neboli poloměsíčité. Při kontrakci komor se atrioventrikulární chlopně zavírají, otvírají se naopak chlopně semilunární, aby krev mohla být vypuzena do tepen. Při ochabnutí komor je tomu naopak.
Srdce má svou vlastní automacii. Podněty ke stahu vznikají v sinusovém uzlu, jenž se nachází v pravé síni, a odtud se šíří do síňokomorového uzlu. Z něj se vzruch pohybuje Hisovým svazkem do obou komor a dále je rozváděn do svaloviny komor Purkyňovými vlákny, následkem čehož je synchronizovaná kontrakce komor. Tvorba signálů má svůj rytmus; její rychlost ovlivňují vegetativní nervy (sympatikus zrychluje, parasympatikus zpomaluje). Centrum pro řízení srdeční činnosti se nachází v prodloužené míše. Srdce umožňuje oběh krve. Odkysličenou krev vypuzuje z pravé komory přes plicní chlopeň do plicní tepny, která se dělí na pravou a levou (každá jde do jedné plíce). V plicních sklípcích dochází k výměně oxidu uhličitého za kyslík. Poté krev teče čtyřmi plicními žilami do levé síně a přes mitrální chlopeň do levé komory. Aby mohla předat kyslík tkáním, je vytlačena přes aortální chlopeň do aorty, z níž se oddělují artérie (tepny) vedoucí do celého těla. K výměně dýchacích plynů dochází v kapilárách, ty se pak opět spojují do horní a dolní duté žíly, které ústí do pravé síně. Aby mělo srdce dostatek kyslíku, je zásobováno koronárními (věnčitými) cévami, jež se oddělují z aorty jako první a podle potřeby dodávají srdci 225 mililitrů až 2 litry krve za minutu.
Jako každý orgán, isrdce může onemocnět. Vzhledem k jeho důležitosti jsou tyto choroby velmi nebezpečné. Ischemické choroby srdeční (ICHS) způsobují místní nedokrvenost srdeční tkáně. Patří mezi ně například infarkt myokardu, při němž dochází k uzavření koronární artérie a poté k odumření části srdeční tkáně z důvodu nedostatku kyslíku. Dalším případem ICHS je angina pectoris, při které zúžené věnčité tepny neprokrvují dostatečně srdeční sval.
Srdce je velmi důležitým orgánem našeho těla, protože svou činností umožňuje látkovou výměnu v tkáních a tím udržuje v chodu ostatní orgány. Vzhledem k jeho nepostradatelnosti bychom ho měli chránit správnou životosprávou, neboť i přes kardiologické úspěchy v minulém i tomto století (transplantace srdce apod.) neumíme stále léčit všechny jeho neduhy a i jediné jeho selhání nám může být osudné.

POUŽITÁ LITERATURA:

Lidské tělo. 1. vydání. Bratislava: Gemini, 1991. 336 stran.
Fejfar, Z. Srdce v labyrintu světa. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: Makropulos, 1997. 359 stran.
Novotný, I. Biologie člověka. 3. rozšířené a upravené vydání. Praha: Fortuna, 2002. 240 stran.