Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pro svou exegezi jsem si vybrala úryvek z Lukášova evangelia, konkrétně Lk 15,1-7. Jedná se o podobenství, ve kterém se dozvídáme o ztracené ovci a dobrém pastýři. Ačkoli je toto podobenství známé, přesto si myslím, že nám může i dnes říci mnohé.

V době, kdy Ježíš mluví v podobenstvích, jsou jeho činy a působení známy po celé zemi. Jedněmi milován, druhými zatracen a odsuzován. Na straně jedné lid prostý a nemocný těmi nejrůznějšími chorobami a povětšinou trpící ztrátou smyslů (tj. malomocní, slepí, hluší, hladoví, stiženi zlými duchy aj.), ale především jsou to hříšníci: cizoložnice, celníci, vojáci; na straně druhé ti, kteří si myslí, že jim nic neschází a že jsou bez hříchu - to jsou farizeové, levité a zákoníci. Ten, který dává, je spíše obklopen těmi, kdo brát potřebují než těmi, kdo nic nechtějí, než těmi, kteří dárce chtějí raději zahubit, neboť jim překáží a kazí jejich zaběhnuté tradice. Proto nám také první verš říká, že jsou mu blízcí hříšníci a ti, kteří jej chtějí poslouchat, a tím pádem za ním a s ním i vykročili na cestu do Božího království.

V této novozákonní době bylo běžné chovat ovce, zde na východě to bylo nejoblíbenější chovné zvíře. Každý z nás si jistě vybaví obraz pastýře se stádem ovcí, které jdou za ním. On je vodí k vodním nádržím a na čerstvé louky. Vyhledává jim stín a chrání je před divokou zvěří, vlky a jinými predátory. Jehňata nese na svých prsou a dobrotivě vede mateřské ovce.
Stejně jako tento obraz vidím Ježíše - a zástup lidí, kteří jdou za ním. On je sytí svým slovem a nenechává je napospas zlým duchům. My jsme jeho stádo, on náš pastýř, my mu bezvýhradně patříme a byli jsme k němu připodobněni křtem. V tom tkví tajemství Boží dobroty a radosti z obrácení těch, kteří bloudí, tato dobrota a radost je pro nás nepopsatelná a měla by nás vést k důvěře.
Tato důvěra byla porušena již pár dní po stvoření světa, a to prvními lidmi. Ztráta důvěry se s námi vleče už od časů Adama, od té doby bloudíme, jako bloudili první lidé po vyhnání z ráje. Jedině v Kristu, který hledá zbloudilé, tito pak najdou radost nebeskou.

Jak se však stane, že se ovce zatoulá? Důvodů může být mnoho. Je nepozorná, loudá se, pořád odbíhá z dohledu, je lenivá, nechce se stádem nic mít, s ostatními ovcemi je na ostří nože, pochybuje o svém pastýři a prostě se jí se stádem už nikam jít nechce. Ztratí-li se jedna ovce, je to možná její chyba, ale pastýř je natolik milující a milosrdný, že se nad ní slituje, riskne to, nechá ty ostatní a jde ji hledat. To je velké gesto. Je to svědectví boží lásky k nám. My všichni jsme hříšníci, kteří sešli z cesty, odpojili se od stáda. Každý z nás jsme už tolikrát udělali něco špatně, něco, co nebylo vůči Bohu úplně fér, ne vždy plníme svědomitě Boží vůli a vědomě přestupujeme Boží zákony, ale on přesto přichází a hledá nás, a to tak dlouho, dokud nás nenajde a nedá si nás kolem ramen a s radostí nás nese ukázat sousedům a přátelům. To je ten okamžik, kdy hříšníka bere sám Bůh na ramena, protože mu odpouští. A s tímto božím odpuštěním se raduje celé nebe nad tím, že se zase jedna ovečka vrátila svému pastýři do klína do jeho laskavé náruče, do stáda, kam patří. Musíme si uvědomit potřebu pastýřovy pomoci, Bůh chce zachránit každého, kdo mu k tomu dá svolení.

Pokud nás tedy Bůh považuje za své stádo, měli bychom se tak také chovat. Podle stáda se pozná i dobrý pastýř. Chovejme se k sobě s vlídností a s porozuměním, pomáhejme si, buďme dobrými sousedy i přáteli, kteří se mohou radovat nad nejposlednější ztracenou ovečkou spolu s celým nebem. Také s láskou přijímejme i ty, kteří nám nejsou zrovna moc sympatičtí a nemáme je moc rádi, kteří se chtějí trhnout od stáda a jít vlastní cestou. Jsme jakousi Pánovou vizitkou. Jedni bez druhých jsme jen ztracení a opuštění, proto nás Bůh chce mít stále u sebe v jedné stáji, tj. ve společenství věřících...

Co z toho všeho vyplývá? Buďme raději nalezenými než ztracenými, buďme raději těmi, kdo jsou nablízku a chtějí poslouchat, než těmi, kteří jsou daleko a mají uši ucpané a na očích klapky. Nebuďme lhostejní a hluší k jeho volání, jinak se můžeme dostat do velkého nebezpečí, nebezpečí hříchu a nemoci duše. A pak, radujme se s Ježíšem, který každého z nás nalezl, vzal na svá ramena a jde s námi do Božího království.